Věznice Světlá nad Sázavou

Tréninky na Yellow Ribbon Run pokračují. Trénují i dva muži, kteří si v minulosti prošli výkonem trestu odnětí svobody. Dostali šanci po propuštění ihned nastoupit do práce, ale moc dobře si uvědomují, že pokud by tuto šanci nedostali, nebyl by jejich návrat do civilního života jednoduchý a sklouznout zpět k trestné činnosti by bylo snadné. Milan „Jmenuji se Milan a je mi 35 let. V současné době jsem již 9 měsíců z výkonu trestu, kde můj pobyt trval 4,5 roku. Svůj předešlý život bych hodnotil jako perfektní. Fungující manželství, dobrá práce a vše, co k tomu patří. V roce 2006 však v mém životě nastal velký zvrat. Úmrtí narozeného syna a tím vše začalo. Následoval rozvod, totální apatie vůči všemu a cesta do Prahy, kde začala má trestní minulost… Do výkonu trestu jsem nastoupil v roce 2010. Po půl roce mě převezli do Věznice Vinařice. Ze začátku to byla šílená představa. Žádné vyhlídky, nejistota, zoufalství…. V kriminále bez práce se dá jen těžko přežít. Netrvalo ani rok a dostal jsem možnost rekvalifikačního kurzu „operátor call centra“ a následně i pracovat v rámci výkonu trestu jako operátor u společnosti A-Giga. Od tohoto okamžiku byl celý trest hned jednodušší. Nemusíte se na nikoho spoléhat, otravovat rodinu a nechat ji platit, a to doslova, za vlastní chybu. Máte takovou svou malou jistotu a hlavně vám to uhradí i dluhy. Pokud žádné nemáte, budete mít alespoň základ po propuštění. A-Giga je společnost, která pracuje i s propuštěnými vězni. I mně hned po podmínečném propuštění umožnila okamžitý nástup do práce s možností ubytování, což je dobrý start do začátku, když člověk začíná od nuly. A-Giga není jen práce. Je to lidský přístup bez předsudků. V současné době mám vlastní byt, partnerku a spokojený život. Stále pracuji u A-Giga. A jim děkuji za nový start.“ Petr „Narodil jsem se v roce 1984 v Mělníku a bydleli jsme v Neratovicích, to je nedaleko. Jako malý kluk jsem chodil s tátou každý den do dílny, měl tam úterky a čtvrtky modelářské kroužky, což mě moc nebralo, spíš mě zajímala auta a vše kolem. Na základní školu jsem chodil v Neratovicích, takže jsem to měl blízko a byl pořád pod dohledem – ne, že by mi to vadilo, ale mamka byla přísná a táta, ten mi povolil skoro všechno. Šel jsem na střední školu obor Diagnostika silničních motorových vozidel v Praze. A tam to všechno začalo, partička, „hulení“, kokain, perník. A pak už jsem ani moc nechodil do školy, ale pořád jsem to zvládal a dokončil jsem ji úspěšně! Poté jsem si udělal řidičák a začal jezdit, jenže drogy u mě pořád hrály velkou roli, začal jsem s nimi obchodovat. Pořád jsem byl na cestách, měl velké výdaje, normální prací se to nedalo utáhnout a hlavně jsem v práci vždycky vydržel tak čtvrt roku a buď jsem skončil anebo mě vyhodili, vždycky jsem si to zkazil sám svoji vinou a hlavně jsem se nechal ovlivňovat partou tam u nás v Neratovicích. Bylo to strašně pohodlné nic nedělat, jen jezdit autem, prodávat drogy a užívat si. Strašně mě tam kazili lidi a drogy, musel jsem to mít a nedokázal se toho vzdát, byl jsem závislý na pervitinu. 10 let jsem ho užíval a myslel si, že mám vše pod kontrolou. Rodina mě nezajímala, člověk je mimo a snaží se vydělat peníze – hlavně, aby měl na dávku a mohl fungovat. Někde jsem musel peníze brát, byl jsem závislý. Po nocích jsme páchali trestnou činnost, abychom mohli fungovat, znáte to, benzín, cigarety, automaty, výdaje byly prostě velké. Párkrát mě chytli policajti a pořád jim nešlo do hlavy, když nepracuju, kde beru peníze, dlouho nás sledovali. Pak jsem si zase myslel, že nás nesledují, a pak už mi to bylo také jedno. Nerad na to vzpomínám, už si to ani nepamatuju nebo spíš nechci pamatovat, ale je to pravda, byla to opravdu hrůza. Kolikrát jsem byl zadržený a pak mě zase pustili, ale všechno se mi to sčítalo a pokuty za auto, ty jsem ani nepočítal, a nějaké zdravotní pojištění, to mě vůbec nezajímalo, máte všechno „na háku“ a nic neřešíte. Pamatuju si, jak mě táta v dílně několikrát varoval a říkal mi, ať si dávám pozor a vykašlu se na to, že už to přeháním a že bych měl jít někam do práce, jenže já si jel pořád tu svoji. Trestná činnost se hromadila a tehdy mě poprvé zavřeli, na 9 měsíců, ale asi to bylo málo, protože jsem se vrátil zpět do Neratovic a za 3 měsíce jsem v tom už lítal znovu, nedalo se to kočírovat. Jenže v tu dobu jsem si neuvědomoval, co mi to způsobuje. Venku jsem vydržel 9 měsíců, to byl rok 2010, přesně 21. září mě zavřeli na vazbu. U soudu jsem pak dostal 28 měsíců a to už jsem měl spoustu času na přemýšlení. Kriminál byl hnusný, vůbec mě to tam nebavilo, byl jsem na Pankráci a pak mě převezli do Vinařic. Chtěl jsem něco dělat se svojí závislostí nebo hlavně spíš něco dělat, ale tam se toho moc dělat nedá. Nastěhoval jsem se na oddíl pro násilné trestné činy s výukou terapeutického programu, což mě bavilo, pořád byl nějaký program, ráno sezení se skupinou a v poledne do práce, anebo obráceně, na oddíle bylo tak 30 lidí a z toho většina chodila do práce. Pamatuju si, jak jsem nastoupil na pracoviště. Postupem času mi to začalo jít a nemohl jsem bez práce být, byla to úžasná příležitost a hlavně vám neskutečně utíkal trest, dělal jsem pro to vše a v kriminále jsem žil jenom A-Gigou. Měl jsem hodně energie, pořád mě bavilo mluvit, takže jsem patřil mezi nejlepší operátory. Celkově se mi to vrylo do hlavy a nic jiného jsem neřešil než jenom práci. S rodiči jsem v kontaktu nebyl, vůbec mi nepsali a ani já jim, neměl jsem ani jednu návštěvu. Postupem času jsem přišel k rozumu a řekl si, že tohle je čas na to si uvědomit, co vůbec bude dál. Napsal jsem domů a na dopis jsem čekal asi dva měsíce, potom mi napsal táta, že mamka o mně nechce vůbec slyšet. Pořád jsem psal, že se změním, že mám práci. Hodně mi v tom pomohl Pepa Hrubý a samozřejmě práce, byl jsem strašně motivovaný, ale věděl jsem, že domů se vrátit nesmím. Jak se dostanu do Neratovic, budu v tom zase lítat, bál jsem se toho a věděl jsem, že budu muset vyměnit bydliště, ale bez pomoci A-Gigy bych to nezvládl. Měl jsem těsně před výstupem a do toho ještě přišla amnestie v roce 2013. Najednou jsem měl jít ven, Pepa Hrubý s paní Hrubou mi řekli, že se otvírá pobočka v Lounech a že mě tam po výkonu trestu vezmou – byla to jediná šance, jak se z toho dostat ven a nevrátit se zpátky do Neratovic. Byla to pro mě velká příležitost. Není jednoduché se po výkonu trestu zařadit mezi normální lidi a začít normálně fungovat a ještě k tomu mít práci – nikde vás nevezmou a většina lidí končí znovu zpátky v kriminále. Věděl jsem, že mám práci, nic víc mě nezajímalo, rodiče mi pomohli, ale nevěřili mi, musel jsem to dokázat sám a nejen řečmi. Byla to obrovská příležitost, která mi změnila život, věděl jsem, že pokud se nezměním teď, tak už pak nikdy. Práce je pro mě všechno, neumím si bez ní život už představit, je to součást mého života a můžu říct, že kdybych se nedostal do kriminálu, nikdy by mě nenapadlo, že budu tuto práci dělat. Jenže postupem času na svobodě mě začínala dohánět minulost – dluhy. Abych se mohl zařadit do běžného života, musel jsem přijmout i tuhle skutečnost, strašně moc mi v tom pomohla firma, protože mi se vším tím pomáhala a všechno se mnou řešila, já se tomu postavil čelem, protože jsou to lidi, kterým důvěřuju. Zpočátku jsem bydlel na ubytovně, přesně rok a půl, chodil jsem do práce a na víkendy jsem jezdil za rodiči, kteří teď vědí, že jsem v pořádku. Mám práci, která mě baví, a rodiče to vidí, věří mi, získal jsem zase jejich důvěru. Strašně si toho vážím a vím, že bez pomocí druhých, hlavně firmy, bych se na vlastní nohy nepostavil a skončil bych zase v kriminále. Teď už bydlím v podnájmu a mám svůj klid, dluhy budu mít už skoro zaplacené, drogy mi nic neříkají, bydliště jsem vyměnil, s rodiči jsem za dobře. Třetím rokem jsem na svobodě, zaměstnaný a žiju spořádaným životem jako každý smrtelník.“