Věznice Rýnovice

Vedoucí stavebního referátu Věznice Rýnovice, šestapadesátiletý Martin Číla absolvoval již 265 bezplatných odběrů krve.  Během let získal všechna vysoká dárcovská ocenění. Za jeho obětavost obdržel i zvláštní vyznamenání, plaketu „Dar krve - dar života“ od Českého červeného kříže. Je to nejvyšší ocenění, kterého se dárci krve mohou dočkat.

Mezi zaměstnanci Věznice Rýnovice je dalších cca 20 zaměstnanců, kteří bezplatně a opakovaně darují tuto nejcennější tekutinu na světě. Ale jsou mezi námi i tací, kteří o tom teprve uvažují nebo mají obavy. Na řadu otázek, které by mohly pomoci se rozhodnout k tomuto počinu i dalším možným dárcům, jsem se zeptala zkušeného kolegy Martina Číly.

Proč jste se kdysi, v 19 letech rozhodl darovat krev poprvé? První darování přišlo po několika měsících vykonávání, tehdy povinné, dvouleté vojenské služby. Naší, tehdy prvotní motivací, těch několika, kteří jsme se k darování odhodlali, asi bylo alespoň na, byť jen, krátký čas vymanit se z vojenského života, dostat se mezi normální lidi a následně si užít volna, které jsme po odběru měli. Naši nadřízení to v tomto ohledu tolerovali. Později se to změnilo na jakési „uvědomělé“ dárcovství.

Daruje někdo z vaší rodiny či přátel? Z rodiny daruje krev mladší dcera. Starší chtěla také, ale bohužel kvůli prodělanému onemocnění nemůže. Vím, že i dva moji kolegové na stavebním referátu jsou dlouholetými dárci. Pravděpodobně jsou ve věznici i další.

Jak často chodíte na odběr, kolik odběrů jste již absolvoval? Jak je všeobecně známo, je interval darování plné krve min. 3 měsíce. Pak je to i dárcovství krevní plazmy pro výrobu krevních derivátů a zde je interval i každých 14 dní. V mém případě jsem si nyní stanovil interval 4 – 5 týdnů. V současné době jsem absolvoval 265 odběrů.

Pamatujete si na váš první odběr? Jak to tehdy vypadalo? Po pravdě řečeno, již si to nevybavuji. Je to už přeci jen 37 let. Ale bylo to pravděpodobně v litoměřické nemocnici, kde jsem tehdy „kroutil“ svoji vojenskou službu. Pravděpodobně bylo asi vybavení poněkud skromnější, než je dnes, ale je to opravdu hodně dávno.

V čem je to dnes jiné? Jak v přístrojovém vybavení a postupech při odběrech, tak i v přístupu personálu, který je dnes příjemnější.

Dal Vám odběr nějaké zkušenosti, přinesl Vám něco? Nevím, jestli se dá mluvit o zkušenostech, ale určitě si člověk uvědomí, že i když se jedná o více či méně anonymní záležitost, kdy příjemce, kteří krev nebo její složky potřebují, neznáte, tak je zde pocit opravdové pomoci. To jsem si uvědomil zvláště pak při onemocnění starší dcery, která potřebovala právě složky krve, konkrétně tolik potřební krevní destičky.

Setkal jste se při darování s nějakými obtížemi? Jakými? V minulosti snad ani ne, ale s postupujícím věkem člověk přeci jen pociťuje určitou únavu po odběru. Alespoň v mém případě tomu tak je.

Jak jste spokojen s přístupem personálu transfuzní stanice? Jak jsem říkal již dříve, podstatně se přístup personálu oproti minulosti změnil a není nač si stěžovat, nebo něco hanět. Na transfuzní stanici vždy panuje velice příjemná atmosféra.

Co byste vzkázal těm, kteří se rozhodují, zda se stát dárcem? Samozřejmě aby do toho šli. Nejde o nic omezujícího a bolestivého. A není se opravdu čeho bát. A má to i jednu velkou výhodu, kterou je v podstatě bezděčná kontrola zdravotního stavu kontrolou krevního obrazu, který je prováděn při každém odběru. V neposlední řadě je tu i ten fakt, že to opravdu pomáhá, kde je potřeba. Nikdo z nás nemůžeme nikdy vědět, kdy to my nebo naši blízcí budeme potřebovat.

Tisková mluvčí Věznice Rýnovice Bc. Monika Králová