Vznik Věznice Příbram se pojí s místními geologickými podmínkami a s kontextem politické atmosféry doby padesátých let Československé republiky, ve které se vězeňské zařízení stalo součástí represivních složek státní moci. Myšlenky třídního boje pronikly do právní úpravy československého vězeňství, k jehož cílům patřilo taktéž potlačování a izolace třídních nepřátel. Z těchto řad se rekrutovala skupina odsouzených, známá dnes pod pojmem tzv. političtí vězni.
Začátkem padesátých let byl na Příbramsku proveden geologický průzkum, který prokázal přítomnost uranové rudy. Z důvodu možnosti hlubinné těžby byl v roce 1953 urychleně založen nápravně pracovní tábor (NPT), kde byli vězni využíváni především k pracím v primární sféře československého průmyslu. V pozdějších letech bylo vězňů využíváno v našem regionu ve stavebnictví (Příbramské sídliště), strojírenství i zemědělství.
NPT – Bytíz, byl největším z uranových táborů na území republiky s ubytovací kapacitou až 2000 odsouzených. Jeho prvním velitelem byl 20. května 1953 jmenován Jaroslav Duba, který do té doby vykonával funkci velitele v uranovém táboře Vojna na Příbramsku.
Z původního NPT Bytíz se do dnešních dnů nezachovalo téměř nic. Dne 1. 4. 1962 zde v důsledku poddolování došlo k propadu táborové kuchyně spolu se dvěma vězni, což mělo za následek zrušení původního samostatného tábora a vystavení nového v jeho blízkosti, který slouží dosud.
Jak takový nápravně pracovní tábor vypadal a jak byl vybaven nám ve svém dopise doložil ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky. Vyjímáme:
Každý tábor byl naprosto samostatnou jednotkou, vzhledem k tomu tam musely být zabezpečeny všechny nezbytné činnosti a služby. V obecné rovině vypadal následovně. V táboře byl velitelský objekt s kancelářemi a světnicemi starších tábora, byly tu strážní věže (špačkárny) a zařízení sloužící k ostraze lágru. Nacházely se zde také sklady (oděvní a proviantní), kůlny (zde se skladoval otop), prádelna, prasečník, latrína, kuchyně, kantýna, kulturák, korekce, izolace a samozřejmě i obytné baráky. V obytném baráku bylo asi deset světnic, ve kterých bydlelo v průměru dvacet muklů. Osazenstvo baráku spali na palandách, které kromě krajních, stojících u stěny, stály vždy dvě vedle sebe. Kromě postele směl mít každý mukl ještě kartonovou krabici, ve které měl veškeré své „bohatství“. V místnosti se nacházela ještě kamna, která se používala jen v obzvláště mrazivých dnech a nocích, protože nebylo dostatek otopu.
Ve středu tábora se nacházel „apelplatz“. Byla to dlouhá ulice, která s příjezdovou cestou tvořila písmeno T. Nejméně třikrát denně se při nástupu na směny nástupiště zaplnilo. Vedle těchto pravidelných nástupů ještě existovaly nástupy mimořádné. Ty trvaly nepřiměřeně dlouho a muklové je považovali za druh trestu. Mimořádné nástupy sloužily také k preventivním prohlídkám, které vězni nazývali „filcunk“. Jednalo se o legálně provozovanou šikanu vězňů.
V období epidemie byl vždy jeden barák vyčleněn jako karanténní. Dále existoval barák trestní, kam byli přidělováni neplatiči norem a vězni s drobnými kázeňskými přestupky. Na baráku bal zostřený režim, snížené dávky a po skončení pracovní směny navíc povinné brigády. Opakem byl výlučný barák, kam byli umísťováni úderníci, vzorní pracovníci, ti si mohli dopisovat s rodinnou, dostávat balíčky, mít pravidelné návštěvy. Získali řadu materiálních výhod, ale většinou ztratili úctu svých spoluvězňů.
Minulost věznice z pohledu pamětníků
K ubytování, pracovní a zájmové činnosti odsouzených nám sdělili následující informace:
- K ubytování vězňů sloužil obytný barák, který byl zpočátku celodřevěný, položený na cihlových patkách Betonový základ měla pouze umývárna. Počet těchto dřevěných ubytoven se pohyboval okolo patnácti. Každá ubytovna kromě společného sociálního zařízení obsahovala společenskou místnost.
- Většina odsouzených byla zařazena na práci v šachtách Uranových dolů, část vězňů pracovala ve stavebnictví (výstavba civilních obytných objektů a další objekty v Příbrami a blízkém okolí). Dále byli odsouzení zařazeni na vnitřní provozy (kuchyň, jídelna, údržba) a na vedlejší pomocné hospodářství – rostlinná (pěstování ovoce a zeleniny) a živočišná (chov prasat) výroba.
- Za vykonanou práci odsouzeným náležel plat a kapesné v podobě táborových poukázek, kterými mohli platit ve vězeňské kantýně.
- K zaplnění volného času sloužil kulturní dům, který jako jeden z mála byl zděný. V prostoru tohoto domu se nacházel kinosál – místnost určená k promítání filmů a místnost pro výpůjčku knih.
Péče o příslušníky VS a jejich zájmová činnost
Pro svobodné příslušníky bylo vybudováno ubytovací zařízení zvané „Vojna“. Tento název věrně kopíroval i charakter tohoto zařízení, neboť bylo u vchodu zřízeno dozorčí stanoviště ubytovny. Nechyběl zde ani protiatomový kryt, který byl využíván jako prostor pro rozdělování směn příslušníků. Dále se v těchto prostorech vyskytovala knihovna a místo pro promítání filmů. Stravování příslušníků bylo zajišťováno v kasárně Bytíz a nákupy příslušníků se realizovaly mimo jiné i v kasárenské kantýně. Z řad příslušníků se vytvořila dechová kapela „Melodie“. Tato kapela se vydávala na zájezdy a svým vystoupením zpestřovala nejrůznější akce konané u příležitosti státních svátků a výročí. Mladší příslušníci měli možnost se sportovně vyžít v oddíle Rudá hvězda Příbram. Jednalo se o sportovní organizaci, která čítala asi 150 lidí. Mezi nejznámější oddíly patřil fotbalový a střelecký oddíl. Pro aktivní odpočinek sloužila příslušníkům zahrádkářská kolonie „Prokop“. Jednalo se o pozemek, který věznice obdržela od Městského národního výboru Příbram, Každý rok se pořádala výstava výsledků (ovoce, zelenina, květiny) zahrádkářské činnosti.
Některé tragické a mimořádné události / neúplný výčet /
- 15. 09. 1961 – usmrcena dvanáctiletá školačka (jedna těžce zraněna) poblíž novostavby v Příbrami VII, na dívky střílel příslušník Vnitřní stráže Ministerstva vnitra, který střežil uvedené pracoviště
- 05. 12. 1963 – zastřelen třiadvacetiletý J. M. na útěku
- 22. 08. 1968 – vzpoura vězňů v souvislosti s politickým děním v roce 1968 (nikdo nebyl usmrcen ani zraněn)
- 27. 10. 1971 – při útěku vězně byla zasažena uklízečka vracející se z práce domů
- 17. 05. 1979 – 25-letý vězeň P.L.odpálil trhavinu na svém těle, při jeho sebevraždě byl usmrcen i příslušník ostrahy
- 09. 09.1989 – třemi odsouzenými byly vzaty tři ženy na pracovišti Pragovky jako rukojmí (nikdo nebyl usmrcen ani zraněn)
V polovině šedesátých let byla socialistickým Československem závazně přijata řada mezinárodních pravidel, které určovaly způsob zacházení s odsouzenými osobami. Ve Věznici Příbram bylo tudíž započato s reedukační činností, ta se však omezila na oblast kolektivní převýchovy. Základní ideou převýchovy se stalo pracovní zaměstnávání, jakožto forma ekonomického využití „jinak pro společnost nepoužitelných“ vězňů.
Vězeňství na Příbramsku očima historika
S laskavým svolením ředitele Okresního muzea v Příbrami PaedDr. Josefa Velfla jsme pro tuto kapitolu použili výňatek z jeho knihy „Příbram v průběhu staletí.“, kde popisuje mimo jiné i vývoj těžby uranové rudy nacházející se v okolí Příbrami, jenž hrála při vzniku vězeňství v tomto regionu rozhodující roli.
A v jakém chronologickém sledu spatřily na Příbramsku světlo světa jednotlivé uranové šachty? Nejprve byly v úseku Vrančic zaraženy do hloubky zhruba 50 m dvě průzkumné šachtice, ale záhy je Jáchymovské doly opustily z důvodu neperspektivních zásob. Nejnadějnější geologické výsledky prokázala oblast nacházející se asi 5 km jižně od Příbrami v okolí zalesněného vrchu Vojna. Po předchozím průzkumu z povrchových rýh a nehlubokých surfů zde byly v roce 1948 založeny první těžní jámy, které podle blízkého kopce Vojna dostaly i své pojmenování. Jáma Vojna l se hloubila na katastru vsi Lazsko a Vojna 2 na katastru Lešetic.
Ještě v témže roce pokračovali pak pracovníci úseku K – 2 Rudných a tuhových dolů, n. p. Příbram, s přispěním skupiny německých válečných zajatců (s průměrným ročním stavem 65 mužů) vyslaných sem z n. p. Jáchymovských dolů Jáchymov, v hloubení jámy Vojna 3, nazvané později podle sousední vesnice Kamenná. Snaha zajistit v plném rozsahu veškeré práce vedla k enormnímu úsilí získat potřebné pracovní síly.
Nedostatek zaměstnanců, který pociťovala i další odvětví čs. národního hospodářství, byl řešen zpočátku krátkodobým nasazením německých válečných zajatců a později využíváním brigádnické pomoci z jiných podniků, závodů, zařízení, institucí a podobně, dále organizovaným náborem a již od roku 1948 účastí chovanců tábora nucených prací (TNP), které v roce 1951 vystřídali vězni. Potrestaní pracovali i v dalších oblastech národního hospodářství, nejen v hornictví. Tato problematika se řadí k méně slavným kapitolám v dějinách města a regionu, musíme ji však chápat v kontextu s dobou a tehdejšími politickými poměry v Československu po únorovém převratu v roce 1948. Vzpomínané skutečnosti zároveň nikterak nesnižují pozitivní jevy četných pracovních úspěchů v historii uranového hornictví na Příbramsku.
Tábor nucených prací Příbram – Vojna vznikl roku 1948 poblíž šachet Vojna l a 2. Na jeho výstavbě se podílelo již vzpomínané komando německých válečných zajatců vyslaných do Příbrami z Jáchymova. Po zvládnutí přidělených pracovních úkolů následoval jejich návrat zpět do Jáchymova a později odsun na území bývalé NDR. V polovině roku 1948 vystřídali Němce první chovanci TNP, lidé označení jako „třídní nepřátelé“ a zcela protiprávně internovaní bez rozsudku. Na Vojně vyrostl největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v ČSR. K 3. 3. 1950 měl 530 chovanců a k 3. 5. 1951 již 761. Byli využíváni k plnění úkolů v rámci důlní činnosti i k zajišťování chodu lágru, včetně jeho rozšiřování. Ostrahu areálu vykonávala od května 1950 samostatná rota speciálního útvaru SNB s názvem Jeřáb III.
Od roku 1951, v souvislosti s postupným rušením TNP v oblastech uranové těžby, se stal tábor Vojna vězeňským zařízením. Z údajů Centrálního archivu Vězeňské služby ČR v Praze vyplývá, že k l. 9. 1952 bylo umístěno v osmi vězeňských barácích 719 lidí a o půl roku později, k l. 3. 1953, pak 964. Při předávání tábora z působnosti vězeňského zařízení Ostrov pod sféru vlivu Krajské správy ministerstva vnitra v Praze dne l. 7. 1956 tady žilo celkem 1517 potrestaných. Velice mnoho vězňů sem bylo zavlečeno zcela protiprávně, z takzvaných politických důvodů. Na základě dohody uzavřené 21. 10. 1949 a následného ujednání ze dne 28. 7. 1950 mezi ministerstvem spravedlnosti – velitelstvím Sboru vězeňské stráže a n. p. Československé doly o pracovním nasazení vězňů se potrestaní podíleli jednak na práci v příbramských uranových dolech a dále při výstavbě nové části města. Kromě toho plnili rovněž další úkoly vyplývající z režimu lágru. Podle obecné diferenciace potrestaných bylo vězeňské zařízení Vojna (s označením „U“) určeno pro „…nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločince…“ Spolu s nimi zde absolvovali výkon trestu také vězni kriminální, retribuční a odsouzení za tzv. „černý obchod“.
V roce 1953 vznikl na Příbramsku nový velký vězeňský tábor (s označením „Z“), situovaný poblíž šachty č. 11 u osady Bytíz. Ze statistických údajů Vězeňské služby ČR je patrné, že zde bylo k 25. 12. 1954 evidováno 1580 odsouzených a o necelé dva roky později (13. 7. 1956) již 1894, s početným zastoupením politických vězňů. Vězeňské zařízení Bytíz střežila do roku 1954 2. rota 4. praporu útvaru SNB Jeřáb a Vojnu l. rota tohoto útvaru. Poté převzal ostrahu 4. prapor 6. brigády Vnitřní stráže ministerstva vnitra. K l. 6. 1961 byl tábor Vojna zrušen a odsouzení z části převedeni na Bytíz. Toto vězeňské zařízení existuje doposud, i když ve zcela jiných podmínkách.
Při práci v dolech docházelo od pradávna k častým zraněním a smrtelným úrazům. Samotné prostředí poznamenalo zdravotní stav mnoha lidí. Krutou daň šachtě, z různých příčin, platili nejen civilní zaměstnanci, kteří v hornictví dělali dobrovolně, ale i vězni, mezi nimiž nemalé procento tvořili tzv. političtí. Výrazně se u nich po čase také projevovaly následky režimu z vězeňského zařízení, zejména z lágru Vojna. Kapitolou samo o sobě by mohla být problematika útěků potrestaných. Většinou s neúspěšným výsledkem. Docházelo rovněž k různým protestním akcím, po kterých následovaly tvrdé sankce. Je známá například hladovka v táboře Vojna roku 1955. Skončila 11 rozsudky za velezradu, pobuřování atd. s tresty v rozmezí od 4 do 12 let. Korunním svědkem při vyšetřování tohoto případu se stal retribuční vězeň Pampl, za okupace příslušník nacistického sicherheitsdienstu, který organizátory akce z řad politických vězňů vyzradil StB. Po pěti letech se dostal za vzorné chování na svobodu, naopak poslední z iniciátorů hladovky byl propuštěn až na amnestii v roce 1968! Tyto a další případy by měly být navždy varovným mementem.
Bylo by však zcela mylné spojovat historii uranových dolů na Příbramsku pouze s problematikou politických vězňů, i když tvoří její nevymazatelnou součást. Jedním z hlavních cílů vedení Jáchymovských, poté Uranových dolů Příbram bylo od samého počátku dosažení vysokých výkonů, což však nešlo bez použití moderní techniky, kvalitních pracovních postupů, personálního zázemí a dalších faktorů. Takřka primitivní podmínky z konce 40. let a první poloviny 50. let 20. století se překonávaly za provozu. Značného objemu prací se dařilo docílit zprvu spíše kvantitativními metodami, což zanechávalo všeobecně znatelné následky. Hlavně na zdraví lidí, včetně těch, zavlečených do této těžké pracovní činnosti protiprávně – tj. chovanců TNP a politických vězňů. Nebývalý rozmach pracovních činností způsobil také zásah do životního prostředí.