Věznice Plzeň

Ve druhém kvartále tohoto roku se ve Věznici Plzeň pod organizační taktovkou vězeňského kaplana konaly tři kulturní akce, a to ne ledajaké. V dubnu zde startoval svoje malé vězeňské turné známý český písničkář Tomáš Klus, v květnu se v rámci besedy podělil o svoje disidentské mládí akademický malíř Pavel Vošický a koncem června odehrála v „punkových“ suterénních prostorách věznice svůj koncert bratislavská rocková skupina Živé kvety.

Bory byly pro Tomáše KLUSE koncertní vězeňskou premiérou. Více než stovka vězněných a tři desítky zaměstnanců mohli vnímat, že celý Tomášův program doslova elektrizoval jeho plným nasazením - ať už zpíval, tančil, bavil nebo sdílel „poselství proměny“. Přijel svým posluchačům totiž nejen přinést kulturu a doteky svobody zvenčí, ale podnítit je i v přemýšlení o životě, o (plno)hodnotných vztazích vůči druhým, sobě sama, víře, Bohu. Toto silně vyznívá například v textech songů První píseň nebo Dobré ráno:

Jsem muž co už mohl být v nebi, přesto se vyléčil z modřin a zjistil, že má život cenu, že majetky jsou bezcenné. Chtěl bych do světa zpívat změnu a dovést ho k proměně! Nebudu vám lhát, mým hrdinou je Kristus, nebudu vám lhát, dnes nehrajeme v maskách. Nebudu vám lhát, mým vyznáním je optimismus, nebudu vám lhát    (První píseň, 2014)  Dobré ráno všem co taky vstali před chvílí, co mají ještě před tím, než je něco rozčílí, dobré ráno všem lidem Hluboce mě ranil ranní výstup v rádiu, slova toho pána vždy jen stěží přežiju, s ním nesouhlasím v ničem, Šéf se po mně svezl kvůli vlastní blbosti, polykám to znova a ten důvod je prostý, jsem uvnitř dost poničen… Holka s pokladničkou, že chce přispět na děti, dělám, že ji nevidím, však cítím napětí, jsem opravdu takový… A co když to takhle nechci, Co když se opravdu snažím najít klid, Proč končím po první lekci, kterou život mě obdaří   (Dobré ráno, 2017) 

Bývalý disident Pavel Vošický se na Bory „vrátil“ po 58 letech, tentokrát však již ne v doprovodu policie, ale renomovaného historika Petra Blažka. Společně připravili pro odsouzené besední program. PhDr. P.Blažek promluvil o amnestiích v době totalitního režimu a P.Vošický sdílel řadu zajímavostí ze svého pohnutého mládí a borského odpykávání trestu.

Pavel Vošický vyrůstal v rodině policejního úředníka, který byl v únoru 1948 propuštěn z politických důvodů. V letech 1954–1958 absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, obor umělecké kovářství a zámečnictví. V říjnu 1959 byl vojenskou kontrarozvědkou zatčen a následně odsouzen k odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně poté, kdy byl sledován jako podezřelý ze špionáže. V květnu 1960 byl z vězení propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky. Základní vojenskou službu dokončil jako příslušník technických praporů. Po dvou letech v dělnických povoláních byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), kterou absolvoval v roce 1969. V šedesátých letech vystupoval jako zpěvák, například v Divadle Apollo. V roce 1969 odešel do exilu. V roce 1976 se stal občanem USA. Pracoval jako grafik, podílel se vedle jiného jako art director na prezidentské kampani Jimmy Cartera. V první polovině devadesátých let se přestěhoval do České republiky. Vystavoval své obrazy a kresby ve Vídni, Norimberku, New Yorku a Praze. O jeho díle, včetně reprodukcí, blíže na stránkách sdružení Art for Good. Okolnosti jeho odsouzení v roce 1959 popsal historik Petr Blažek v časopise Paměť a dějiny, č. 1/2015 v článku „Dobrý voják Pavel Vošický“. (Minulost.cz, 4.8.2017)

Kapela ŽIVÉ KVETY v sobotu 30.06. 2018 na Borech též odehrála svůj první vězeňský koncert. Po strachu, obavách nebo rezervovanosti však nebylo ani nejmenší stopy, naopak, zhruba sedmdesát posluchačů kvitovali s velkým zaujetím plné nasazené skupiny, jejich otevřenost a srdečnost. Všichni členové této bratislavské formace, která vznikla v roce 1994, jsou vysokoškoláky (krom hudby profesně též žurnalisté, herci, filmaři či ajťáci). Hudební i názorová erudice spolu s alternativně punkovým výrazem vyšlápla do vědomí posluchačů silnou stopu - opět nešlo ani tak o zábavu, ale o poselství vedoucí k (sebe)výchově a ozdravení konzumní a sebestředné společnosti…

Odsouzení měli možnost s předstihem vidět několik videoklipů skupiny v rámci poslechového pořadu připraveného kaplanem věznice, takže měli již částečně „naposloucháno“. Velký ohlas zazněl po odehrání songů "To, čo nás spája, je silnejšie väčšie, ako to, čo nás delí“, „Sloboda“ či “Silný jak lev“, nebo „Škoda, že nič nerobíš“.

Škoda že nič nerobíš Keby si písal knihy keby si točil filmy keby si staval domy bol by si najlepší Keby si slúžil vlasti keby si písal protištátne listy keby si pracoval v zahraničí bol by si najlepší Keby si zlaňoval hory keby si chránil kobry keby si viedol davy bol by si najlepší Nech pracujú za teba tvoji sluhovia, nech bojujú tvoji bohovia a nech ťa súdia sudcovia Ja vravím len Škoda, že nič nerobíš...

Kapela ŽIVÉ KVETY jako jedna z mála ukazuje, že i v rock 'n 'rollu ještě může o něco jít. Není náhoda, že jsou mimořádně populární v českých klubech a na festivalech: jednak zace-lují prázdnotu, která po něčem takovém, co produkují, na české scéně je, jednak je jim samotným v Česku možná lépe než doma, kde sypou pepř do otevřených ran. A není taky náhoda, že v čele Živých kvetů stojí zpěvačka a textařka Lucia Piussi, sestra filmařky Zuzany Piussi, která v posledních měsících proslula svými spory se slovenskou mocí. Obě sestry mají potřebu se svými prostředky vyjadřovat ke slovenské současnosti. A že mají materiálu dostatek, o tom není pochyb…

(http://kultura.zpravy.idnes.cz/recenze-zive-kvety-0al-/hudba.aspx?c=A130124_093611_hudba_ob)

Blažej Pelán, 17.8. 2018