Věznice Oráčov

Odsouzení se mohli zapojit do druhého ročníku literární soutěže od 15. května do 15. června. Měli možnost si vybrat jeden z žánrů – můj život, milostný příběh, pohádka, průvodce světem vězně, poezie nebo novinový článek. Celé soutěže se zúčastnilo 162 autorů z 28 věznic, z nichž postoupilo do finále 27 děl.

Účastník z Věznice Oráčov se již v prvním ročníku umístil na skvělém 3. místě a v letošním ročníku umístění ještě vylepšil a získal 2. místo. Dnes mu přijel pogratulovat a osobně předat diplom předseda spolku OS Za branou Jan Frank.

Organizace Za branou účastníka popsala následovně: M.F. je začínající brněnský autor, absolvoval Masarykovu univerzitu. Spoluzakládal Projekt Dobrá věc. V roce 2015 odsouzen k 15 letům VTOS. Ve své tvorbě promítá zkušenosti se ztrátou svobody, uvězněním, hledáním vnitřní svobody v nepříznivých životních situacích a podmínkách. Představuje čtenářům prostředí českých a moravských věznic. Věnuje se básním, povídkám i větším literárním celkům, jeho tvorba má zřetelný existenciální směr, řeší téma odcizení. V současné době pracuje na knize (Ne)svobodní a věnuje se Projektu Dobrá věc, který má za cíl propojení světa odsouzených s lidmi se znevýhodněnými, seniory apod.

Jeden den v životě vazebně stíhaného W. M. D., M. F.

Představte si jeden - nikdy nekončící den. Den, který se neustále opakuje. Stále dokola ta samá hodina. Minuta. Sekunda - okamžik. Čas jako by snad neexistoval. A tak jediné, co určuje ono pomyslné posunutí rafičky směrem kupředu, co způsobí ten strnulý - křečovitý skok, je otevření mohutných ocelových dveří vaší stísněné cely a vyhlédnutí z okna, v němž je dvojitá mříž. Vše ostatní se pohybuje v kruhu. Koloběh noci a dne. Čísla na hodinách jsou bezobsažná. Pokud je ovšem vlastníte.

On je nevlastnil. Proto byl nucen řídit se zvuky, jež se do cely dostávaly z chodby. Ze světa za zavřenými dveřmi a všemi těmi vjemy přicházejícími z okna. Ze světa rozkouskovaného na nespočet malých obrazů. Čas jakoby se snad do jeho cely dostával jen z těchto dvou odlišných světů. Z míst, jež mu byla zapovězena. 

 Asi proto se zamýšlel nad jeho existencí. “Je snad určován pohybem?” ptal se projednou. “Sluncem plujícím po letní obloze, jež vnáší světlo do našich životů. Či měsícem? Tím strašidelným poretníkem brázdícím noční oblohu, který se s ním střídá.” Nevěděl. Avšak pokaždé, když pozoroval svět tam venku - za mříží - vždy měl pocit, že se mu snad jen zdá. A přestože byl přesvědčen o jeho reálnosti (sám ho přeci až doposud zakoušel), zdál se být jen jakousi iluzí času, který si spokojeně plyne dál svým životem. Auta projížděla sem a tam - jedno po druhém. A všichni ti lidé se v dáli hemžili jako mravenci. Svět tam venku se zdál být v pohybu. 

 Avšak sem do té malé místnosti si nedokázal cestu najít. Uvnitř jeho kobky se nacházel jen pustý oceán světa bez času. Jako vzduch bez kyslíku, jehož se nelze nadechnout. Asi proto se ptal dál. “A pokud to není pohyb - je to snad dění, které způsobuje ten prapodivný pohyb času směrem kupředu? A tedy vše, co následuje po otevření oněch strašlivých ocelových dveří? Kdy se dovnitř jako blesk z čista jasna nahrnou všechny ty zprávy. Kdy se vyplní všechny zlé předtuchy a přijdou nové, mnohem strašnější.” 

 Neměl tušení, avšak zřetelně cítil ten zvláštní pocit, kdy se náhle - jakoby skokem - změnila realita, kterou až do té doby zakoušel. Když byl čas vpuštěn dovnitř, stejně jako přichází nezvaný host. Anebo snad někdo, na koho dlouhou dobu čekáme. Koho vyhlížíme, celí nedočkaví. A kdo nám nakonec přinese všechny ty zdrcující zprávy. Přesně tak se teď cítil on. Jakoby snad byl čas vpuštěn do místnosti, v níž se až doposud nedělo nic. A ten neviditelný host vytvořil realitu novou, mnohem strašnější. Asi proto přišel k závěru, že je to právě děj, tedy něco, co se událo, jež má svůj počátek a konec, že je to právě děj a jeho konečnost, co určuje čas a jeho vnímání.

Avšak děj - ostatně jako i pohyb - se místnosti, v níž se nacházel, vyhýbal. A jeho vlastní realita tak byla určována především prožitkem. Objektivní čas se dávno rozplynul a on teď plul v jakémsi podivném oceánu čehosi nekonečného. Jeho soukromý čas plynul v příbězích, které se neustále opakovaly. Jež hlodaly jeho rozháranou mysl a drásaly jeho pošramocené nervy. Hluboký oceán času v uvnitř rakve, v níž byl uvězněn. 

 A tak už se neposouval pouze kupředu - skokově. Teď se vracel zpět. To když se zabýval vzpomínkami na něco, co bylo a co tak náhle skončilo. Čas jakoby se snad sám vracel a znovu se odvíjel směrem kupředu. Až do toho nesnesitelného okamžiku - teď. A z něj se pak vrátil, aby jej znovu dorazil. Prožíval toto. Vynořil se nad hladinu - v tom strašném okamžiku - teď. Avšak nemohl se nadechnout. Viděl jen čtyři holé stěny a bídnou realitu dne - té bezútěšné situace, v níž se nacházel. 

Cítil svůj celkový úpadek, který byl jejím odrazem. Všechny ty pocity s ním cloumaly, jako cloumá rozbouřené moře s osamělou bárkou, do níž narážejí mohutné vlny. Jež je zkrápěna prudkým deštěm v hrozivé bouři, kdy nebe bičují všechny ty dechberoucí blesky a zdáli přicházejí strašlivé hromy, v jejichž vzdálenosti teď hledal spásu. A ta bárka byla tolik vratká, že každou další vteřinu hrozilo její převrhnutí. A pak, když už se opravdu převrhla a byla roztříštěna na několik kusů, jež odnášely poslední vlny uklidňující se hladiny, pak zůstal sám uprostřed temného oceánu. 

 Nebe bylo černé, jako byla temná ta hrozivá hlubina pod ním. Tělo ztěžklo - to jak bylo zatíženo vší beznadějí a bolestí. A on se propadal stále níž a níž. Ta hloubka byla strašlivá. Cítil jen neuvěřitelný tlak uvnitř své hlavy. Napětí svého těla. To jak byly napínány jeho nervy. A jak se jeho svaly zmítaly v křečích. Padal stále níž a níž. A ta bolest byla k nevydržení. A tak se to opakovalo stále znovu dokola. 

 Vždy to bylo tak dokonale stejné. Nikdy neexistovala žádná alternativa. Proto i když prosil, vztekal se, plakal, i když uzavíral všechny ty smlouvy s osudem, sliboval, vždy vedly jeho vzpomínky až sem. Do toho bodu - onoho prázdna časoprostoru, který byl jako jediný neměnný. Jež stál na místě. Až si připadal, že jím může skutečně plout. Vznášet se v něm. Dokud se neodrazí od jedné z těch špinavých a smrdutých zdí. 

 Proto, i když byly jeho smysly jasné (alespoň zrak jej stále ještě nešálil a on viděl svoji celu jako malou místnost tvaru kvádru), přesto se nemohl zbavit pocitu, že je snad uvězněn v jakémsi zvláštním kruhu, ve kterém se pohybuje stále dokola. Stejně jako se opakovaly všechny ty vjemy vně a prožitky uvnitř něj. Proto často, když už byl až na samém dně svých sil, pociťoval jasně onu hranici, za níž se nachází šílenství.

 Stále dokola ten jeden jediný den. A konec toho dne byl zároveň svým počátkem. V tom tkvěla jeho bezútěšnost. Když už se mu totiž po tom zdánlivě nekonečném hrůzostrašném dni, který nebral konce, podařilo naprosto vysílenému (téměř v mrákotách) upadnout do své rozvrzané staré postele, vždy nastal ten okamžik, kdy otevřel oči a probudil se znovu tam. V té smrduté cele. Na té plesnivé staré matraci. A kolem něj jen čtyři holé stěny a zatuchlý pach cigaret. Horký mrtvolný puch potu a beznaděje. A mokré prádlo jež ho obepínalo jeho vysílené tělo - jako smrduté a slizké monstrum - svými pařáty, jež ho dusilo, že se téměř nemohl nadechnout.

A tak když se jeho rozespalé oči otevřely do nového dne, nebyl to již den, který znával dříve. Kdy se probudil odpočatý vedle své krásné ženy a slyšel zvuky zpívajících ptáků. Když sledoval tu kouzelnou hru slunečních paprsků něžně laskajících prostory jeho ložnice. Ne. Byl to utahaný, vysílený a tmavý den, na který neměl dostatek sil. Do něhož nebyl s to nalézt sílu vstát, i když slunce svítilo. A tak jedinou svobodou, tím posledním ostrovem v oceánu nesvobody, v němž se utápěl, byl krátký okamžik mezi otevřením očí a dohasínajícím světem snů.  

Ona chvíle než stačil zaregistrovat bídnou realitu dne. Než stihl dočista procitnout. A než proběhlo ono kruté uvědomění, totiž že byly všechny ty příběhy promítány pouze na plátno jeho představivosti. A že byla všechna ta dramata, která až doposud prožíval, jen pouhým snem. A ten okamžik byl natolik krátký, že nebyl s to jej uchopit. Jakoby se nacházel v jakémsi prazvláštním prostoru - na jakémsi prazvláštním místě mezi reálným světem a světem snů. Avšak který z těch dvou byl více pravdivý, to nevěděl. 

 Přesto, ať už se snažil jakkoliv, ať chtěl, jak chtěl, vždy proběhl ten bolestivý okamžik. To kruté procitnutí, kdy si uvědomil onu smutnou skutečnost, že bylo to všechno jen pouhým snem. A bylo jedno, zda jej ve spánku děsily všechny ty noční můry. Nikdy totiž nebyly tak hrozivé jako realita samotná, v níž všechno to zdánlivě pravdivé pomalu odeznívalo kamsi do neznáma. Stejně jako se trhalo předivo jeho snů. Zbyly jen střípky nesmyslných obrazů, které dotvářely realitu, jež se zdála být stejně málo skutečná jako právě skončený sen. 

A vynořovaly se další a další otázky. “Oč by byl den milosrdnější, kdyby snad nikdy neskončil?” ptal se sám sebe. “A kdyby nemusel znovu začínat,” dodal směrem k nebi, jež bylo uvězněno za dvojitou mříží. “O mnohé!” Odpovídal sám sobě. To když pocítil ono milosrdenství, v němž by se stále dokola neopakovala každá jedna hodina. Minuta. Sekunda. A každý jeden okamžik, v němž se cítil být uvězněný. Okamžik, který byl nyní osvobozen od času. Až do té míry, že v něm byla odkryta samotná nekonečnost. Nekonečnost toho strašlivého okamžiku - teď.

 A tak se tedy - teď - otevřelo malé okno v ocelových dveřích jeho cely a přistál na něm talíř s čímsi nepoživatelným. Teď - se otevřely dveře, v nichž stál jakýsi muž v uniformě dozorce. Teď - slyšel za dveřmi šramocení vozíku. Teď - slyšel zvuk vysílaček. Sirény. Teď - slyšel štěkot policejních psů, z jejichž hlasu byla cítit touha po svobodě a smutek. Štěkali z posledních sil, jako by si tím snad mohli zasloužit svobodu. A to úplně drásalo jeho nervy. Teď - slyšel námluvy holubů na okenní římse své cely a nemohl vystát jejich bezstarostné hovory. Teď - slyšel všechna ta prázdná volání a ptal se z jakých že světů to asi pocházejí. Teď - slyšel spílání osudu. Teď - slyšel smlouvání s Bohem ze všech těch uzavřených světů a cel. Teď. Teď a zase teď. 

 Asi proto se začal ptát sám sebe, zda je to - teď - kdy se onen bufet otevírá. “Je to - teď - kdy štěkají všichni ti psi? A je to - teď - dnes?” proběhlo mu hlavou zatímco propadal šílenství. “Či je to snad včera? Před týdnem? A nebo se stejně tak otevřelo před rokem? A za rok tomu bude stejně tak.” Náhle nevěděl, kdy se ono - teď - v tom strašlivém oceánu stojícího času vlastně nachází. Okamžik, který se takto neustále opakoval, se totiž svojí četností prodlužoval stále víc a víc. Až se mu zdálo, že se snad natahuje na přímce času. A on nebyl schopen posoudit, zda-li je skutečně tak dlouhý či se pouze čas několikanásobně zpomalil. A on v něm zabředl jako v jakési rosolovité hmotě, která den ode dne tuhla víc a víc. Jakoby si snad samotný čas nepřál být nazírán.

 Nakonec zůstal uvězněn v tom smrdutém a mazlavém bahně, z něhož nebylo úniku. A to bahno pojímalo jeho tělo stále víc a víc, až už se nemohl téměř hýbat. Až už se nemohl téměř nadechnout, to když už mu sahalo až po bradu a po jeho vyschlé a okoralé rty. A čím víc se hýbal, oč více bojoval, tím více se propadal. Tím se nořil hlouběji. A ta bahnitá země pojímala jeho tělo. Každý další pohyb hrozil strašlivou smrtí utonutím. A tak mu nezbývalo než čekat, tiše a téměř bez dechu vyčkávat, co bude dál. Hlavou se mu honilo nespočet myšlenek. Byly neodbytné.

 “Tak tedy vypadá samotné dno lidské existence,” pomyslel si najednou, to když mu měsíc už zase ubíral na spánku. Když na něj hleděl, zdáli ho sledoval v jeho cele a viděl ho s hlavou sklopenou ve svým třesoucích se dlaních. S nepřítomným pohledem šílence a s očima zarudlýma od pláče ze všech těch nesplněných snů. Když se nad ním skláněl a četl v jeho tváři všechno to, co nikdo jiný nemohl znát. A když se svýma chladnýma očima díval na jeho pustou a prázdnou celu - stejně jako teď bylo pusté a prázdné jeho skomírající srdce. 

Když se tiše procházel po jeho osamělé cele a četl v jeho myšlenkách: “Tak tedy vypadá ono pomyslné dno?” ptal se svého nového přítele. “Tak vypadá svět, když už člověku nezbyde jediná naděje?” Neodpovídal, proto zvýšil svůj hlas. “Tebe se ptám! Ano, tebe!” křikl na něj. “Tebe, jež si mi našeptal tolik nadějí a snů!” Avšak jeho nový přítel stále mlčel. A v tom všem tichu na něj upíral svůj chladný pohled a zlomyslně se na něj smál. “Tak tedy nemluv,” dodal rezignovaně. “Nemluv.” zašeptal ještě jednu slabě polohlasem. 

 Zatímco ulehl vysílen do své postele, než dočista usnul, hlavou se mu honilo nespočet nesrozumitelných myšlenek měnících se v podivné obrazy, přicházející odkudsi z neznáma. A měsíc nakukoval přes mříže do jeho cely. Pomalu se plazil až k jeho dřímajícímu tělu, aby jej děsil všemi těmi těžkými sny. A potom, když konečně přišla ta tmavá noc, a on se probudil do nového dne, pak začalo všechno od začátku. Potom to všechno začalo odznova. 

 A tak ráno co ráno. Den za dnem a týden za týdnem. Vždy přišlo ono kruté procitnutí a nastalo to neuvěřitelné zklamání. To když zjistil, že byla všechna ta dramata, která až doposud prožíval, jen pouhým snem. Živým snem. A že jsou všechny jeho vzpomínky - tedy něco, co bylo a co tak náhle skončilo - lživé. A že je i ten jediný okamžik, ta neuvěřitelně krátká chvíle, než otevřel své oči, jen pouhým zdáním. Mámením. A že je to jediné bezpečné místo, ten ostrov svobody v oceánu plném beznaděje, jen pouhým klamem. Snem. A ten okamžik procitnutí, který ho tak trýznil, že ho téměř připravil o rozum, se neustále prodlužoval na přímce času, až už neexistoval žádný jiný. A on nevěřil, jak že je možné, že se takto dokáže natáhnout. Až už je napnutý jako struna hrající na jeho pošramocené nervy. A jak může být tenký, to když se napíná stále víc a víc, jako samotná nit, která se může náhle přetrhnout.

M. F., Věznice Oráčov