Věznice Nové Sedlo

Nové Sedlo 10.dubna (VSČR) Sociální práce ve vězeňství je specifickou odbornou disciplínou, která v praxi uplatňuje specifické metody vycházející z poznatků mnoha společenských věd a sociální pracovník je odborníkem na sociální práci. Na zvyšující se nároky na sociální práci v posledních letech zareagovali i sociální pracovníci ve vězeňské službě. Dnes je sociální pracovník vysokoškolsky vzdělaným člověkem, teoretická vybavenost, ale nestačí. Sociální pracovníci na sobě systematicky pracují, a jestliže před dvěma desítkami let absolventi vyšších odborných škol splnili vstupní kvalifikační předpoklady pro výkon sociální práce, dnes se vzdělávání sociálních pracovníků přesunulo do vysokých škol. Většina sociálních pracovníků s vysokoškolským vzděláním si nese i dlouholetou praxi. Přidanou hodnotou jsou široké znalosti   sociální práce nejen s odsouzenými. Většina sociálních pracovníků si do věznice přináší zkušenosti s prací sociálních kurátorů, pracovníků úřadu práce, sociálních pracovníků v terénu, ale i zkušenosti, které načerpali v ústavech sociální péče o tělesně a mentálně postižené, v domovech pro seniory, zařízeních pro alkoholiky, toxikomany, psychotiky, psychopaty atd. Každá tato zkušenost je pak zúročena v každodenní práci s odsouzenými. Univerzálnost sociálního pracovníka spočívá nejen ve znalosti teorií a metod sociální práce, ale také v jeho orientaci v celé řadě disciplín, jako je například právo, pedagogika, sociologie, ekonomie, medicína , etika, které jdou ruku v ruce s uměním zacházet s člověkem, s cílem adekvátní pomoci. Specifické prostředí věznic a práce s odsouzenými klade na sociální pracovníky zvýšené požadavky i v oblasti sociálně psychologických dovedností, krizové intervence a také mediace. Principiálním požadavkem pro výkon funkce je empatie, akceptování klienta takového, jaký je, umění individuálního přístupu, schopnost poskytovat službu, nikoliv přizpůsobovat se. Sociální práci musíme chápat jako náročnou multidisciplinární činnost směřující k  odstranění negativních jevů. Sociální práce a sociální pracovník má ve věznici nezastupitelné místo už jen proto, že nepracuje pouze s jednou cílovou skupinou. Můžeme směle konstatovat, že sociální práce, jako taková se stává klíčovou disciplínou v nápravě pachatelů trestné činnosti.

Ve věznicích pracuje více jak sto sociálních pracovnic a pracovníků a jsou garantem kontinuální sociální práce, kdy se v úzké spolupráci s orgány státní správy, nestátními neziskovými organizacemi a církvemi podílejí na plynulém přechodu odsouzeného do řádného občanského života. Sociální práce již dávno není pouze o empatii a širokém rozevřeném srdci. Sociální pracovník se neobejde především bez znalosti právních předpisů, protože alfou a omegou práce je odborné sociálně právní poradenství, z něhož odsouzení vycházejí při uplatňování oprávněných zájmů. Sociální pracovníci musí adekvátně reagovat na neustále se měnící podmínky ve společnosti a na legislativní změny, což se neobejde bez permanentního sebevzdělávání.

Práva a povinnosti sociálního pracovníka vycházejí z Katalogu prací a jsou definovány právním systémem, zaměstnavatelem, profesními standardy a etickým kodexem. Cílem je porozumět problémovému chování odsouzeného v sociálním kontextu a adekvátně reagovat. Být sociálním pracovníkem není vůbec jednoduché.  Práce je to společensky nedoceněná, o čemž svědčí i celospolečenská diskuse, jak uchopit celou tuto oblast a přijmout, že sociální pracovník je odborník, který si zaslouží stejné uznání a ocenění jako jiné odborné profese ve společnosti. Ve vězeňství je to o to těžší, že sociální pracovníci pracují především s tzv. „nedobrovolnými klienty“, u nichž se projevuje zásadní problém, a to jejich aktivní zapojení do socioterapeutického procesu. Spolupráce s odsouzeným je tedy založena na zplnomocnění (empowermentu) pro práci a na legitimitě sociální intervence. Legitimita by měla být vyjádřena buď přímou žádostí vězně o pomoc v řešení problému, nebo na základě rozhodnutí třetí strany, např. soudu.  Nejtěžší však je najít zdroj motivace vězněného pro práci na sobě samém. Často se stává, že jedinou motivací odsouzeného je systém odměn ve Vězeňské službě. Otázkou je však, zdali taková motivace bude mít vliv na samotného odsouzeného po propuštění z výkonu trestu. Bude mít zájem samostatně na sobě dále pracovat po výkonu trestu ? Bude spolupracovat s organizací zajišťujících navazující postpenitenciární péči, která není jeho povinností, protože to dělá především pro sebe, nikoliv za odměnu? Odpovědí nám mohou být výroční zprávy spolupracujících společností a nestátních neziskových organizací. Vysoké procento recidivy má určitou vypovídající hodnotu o začlenění odsouzeného po výkonu trestu do společnosti.

Vezmeme-li v úvahu, že Koncepce vězeňství do roku 2025 je uvedena slovy: „Vězeňství je esenciální součástí trestní politiky státu“, pak by stát měl nasměrovat trestní politiku k cíli dosáhnout co nejmenšího počtu odsouzených ve věznicích a minimalizovat recidivující trestnou činnost. Terciární prevence, která ve věznicích probíhá v podobě speciálně výchovných a vzdělávacích programů, je jistě v tomto smyslu žádoucí, ale není spasitelná. Sociální pracovníci v tomto smyslu hrají klíčovou roli. Pomáhají odsouzeným řešit pohledávky, zlepšit vztahy s rodinou, pomáhají  v navazování kontaktů s organizacemi postpenitenciární péče,  v navazování spolupráce se sociálními kurátory, s úřady práce, s protidrogovými službami atd. Jsou to především sociální pracovníci, na něž se odsouzení převážně obracejí. Problematika práce s nimi je značně široká a má také své limity. Limity co do počtu sociálních pracovníků a limity co do odbornosti, protože je třeba se zorientovat ve velkém množství předpisů a v práci, která je specifická pro různé skupiny odsouzených, ať již jde o mentálně retardované, drogově závislé,  duševně nemocné,  ženy,  osamělé, staré a nemocné, oběti násilí,  pachatele násilí,  mladistvé,  bezdomovce,  cizince,  sexuální devianty. Sociální pracovník se musí umět orientovat v celé škále onemocnění, duálních diagnóz, somatoformních poruch a musí umět mezi nimi rozlišovat, aby mohl odsouzeným nabídnout vhodnou službu a pomoc. Výhodou je právě case management v sociální práci, ale co do počtu odsouzených na jednoho sociálního pracovníka jej lze realizovat jen v malém měřítku. Přitom právě případová práce má nejlepší výsledky. Těch ovšem nelze dosáhnout bez dostatečné finanční podpory ostatních institucí, které se snaží o  nápravu pachatelů trestné činnosti. Pokud se v tomto nezmění přístup státu, zůstane Koncepce vězeňství do roku 2025 pouhým materiálem.

Trestní politika státu jako taková sama o sobě nemá vliv na nápravu pachatele, ale musí jít ruku v ruce s politikou sociální, musí přesahovat i do jiných oblastí než je oblast Ministerstva spravedlnosti. Je třeba nastavit provázanost systémů, např. odměňování odsouzených za vykonanou práci. Odměna za vykonanou práci i po schválené úpravě neumožní výrazněji odsouzenému hradit své pohledávky nebo soudem uložené výživné. Naopak úroky z prodlení u exekučních řízení narůstají, prohlubuje se opět sociální exkluze a z věznice odchází propuštění odsouzení ještě zadluženější, nežli do nástupu výkonu trestu. Přestože se snaží sociální pracovníci takové situace řešit, výsledky se mnohdy nedostavují. Vytvoření komplexního systému propojení penitenciární a postpenitenciární péče je sociálními pracovníky považováno za klíčové. Proto lze uvítat širší spolupráci se sociálními kurátory v přípravě odsouzených během výkonu trestu. To se neobejde bez výměny informací mezi těmito úseky sociální práce, kde svou roli musí sehrát i spolupráce s rodinnými příslušníky odsouzeného.

 Východiskem by mohlo být vytvoření a realizace socioterapeutického plánu každého odsouzeného, který by vycházel z koncepčního řešení. Je nutné si položit otázky, zda jen další koncepce nebude bránit v otevřenosti při řešení situace, nebude omezovat sociální pracovníky v jejich individuálním způsobu práce a nebo zda se z ní nestane nakonec nějaké písemně definované schéma? To není smyslem koncepčního řešení.  Smyslem koncepce sociální práce ve Vězeňské službě je větší prostor pro spontaneitu řešení, ale také pro řešení sociální situace vězně ve stanoveném rámci, v mezích. Koncepce sociální práce ve vězeňství by se měla stát orientační pomůckou při formulaci cílů, základů a priorit práce. S její pomocí by měli sociální pracovníci předcházet nesprávným rozhodnutím a zklamáním na obou stranách. Měla by být vodítkem v pochybnostech a těžkých situacích a měla by umět poskytnout schéma pro smysluplnou personální politiku při zařazování sociálních pracovníků do praxe. Její podstatou musí být zajištění kontinuity, nikoliv ve smyslu zažité rutiny, nýbrž kontinuity základních myšlenek a postojů, kontinuity provázanosti penitenciární a postpenitenciární péče. Proto je nutné, aby se sociální pracovníci ve věznicích naučili přijímat a integrovat nové zkušenosti do praxe, aby pracovali na změně svých postojů ve smyslu kongruence a sebepojetí a spoluvytvářeli tak koncepci sociální práce. Vždyť co je pro nás z profesního hlediska nejdůležitější? Že mezi daným rámcem, chcete-li koncepcí, a prostorem pro vlastní rozhodování platí rovnováha, a že cesta, kterou jsme si vytyčili, je stejně důležitá jako cíl, jehož bychom chtěli dosáhnout. A to se neobejde bez odborných kompetencí, bez výměny informací se světem vně věznic a bez vzájemné spolupráce.

Eko