Věznice Nové Sedlo

NOVÉ SEDLO 24.listopadu (VSČR) Slova k oddechu a střípek ze života z věznice Nové Sedlo z pohledu kaplana Romana Roky.

Jiný úhel pohledu a jistě že skutečnost určená k diskusi, nikoliv monologu. Jdu po chodbě, míjí mě kolega a v přátelském duchu a úsměvu říká - „no nevím, myslím, že tady práci moc mít nebudete, tady je tak jeden, dva věřící.“ Jdu si za svou prací a při návštěvě v jedné cele říkám co jsem právě vyslechl. A jeden z přítomných vězňů říká – no jo, ale vy tady nejste pro ty dva, vy jste tady pro všechny ostatní. “

Zajímavé. Ta věta mě přímo uchvátila. V ten moment jsem si uvědomil o to mocněji, s čím jsem vstoupil do prostotu tak specifického, prostoru vězení. Poukazuji na život v jiném úhlu pohledu, než jak ho mnozí v tomto prostředí znají, poukazuji na to, že život má i - jiný rozměr -. A o tom rozměru je má práce s lidmi ve vězení.

Na kolenou tu neklečíme, s rukama sepjatýma k nebesům nehledíme, dokola naučené modlitby neodříkáváme,pouze zprostředkovávám jiný pohled na záležitosti duchovní, snažíce se tím ukázat jiný rozměr našeho lidského bytí v kontaktu s Bohem, Stvořitelem, Hybatelem všech zemských věcí a vesmírného soukolí, Kristem Ježíšem, Duchem svatým, …. . A ti „neznabohové“jeden po druhém jich přibývá, až na cele pak už moc místa ani k stání není otevírají se možnostem života duchovního, života v duchu a vyprávějí o svých dávno zapomenutých příbězích, že až sluch z toho přechází a mě to jen potvrzuje jak ta naše

Duše k duchovním hodnotám blízko má a jak vlastně jen životní čas ledacos z této oblasti přikrývá, my zapomínáme, ale zároveň jak jednoduše se k nim vracíme, když najde se někdo, kdo v nás to otevírá, jen se pokusí otevřít. A to mě vede k poznání, jak kolikrát v životě málo stačí a člověk se k dávno zapomenutým hodnotám vrací, dává tím životu jiných rozměrů, život tak mění, ze slupek temných zákoutí své duše se dostává a začíná dávat duši zářit. A tomu říkám – zázrak.

Myslím si, že právě proto tu jsme, my – kaplani.

Jeden krásný článek jsem kdysi četl, dovoluji si jen krátce převyprávět – ,,Jeden člověk se chtěl Boha na něco zeptat. Bůh řekl, pojď dál. Ptej se na co chceš, rád ti odpovím. Člověk říká - jestli ale na mě máš čas. Bůh se pousmál a řekl – Můj čas je věčnost, a proto je ho čas na všechno. A na co se mě chceš vlastně zeptat?

Co tě na lidech nejvíc štve? Bůh opověděl – To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze a pak utrácejí peníze za to, aby dali do pořádku své zdraví. Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijí, jako by nikdy neměli umřít a že umírají, jako by nikdy nežili. Padla další otázka. Co bys chtěl jako rodič naučit své děti? Bůh se usmál a po chvíli odpověděl – Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe., nikoliv proto, že je lepší nebo horší než ostatní. Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíce, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění zahojí. Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit téměř všechno, kromě štěstí. Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že i oni sami musí odpouštět.

Pak člověk chvíli seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Poděkoval za všechno co pro něj a jeho blízké dělá. Poděkoval, že si na něj Bůh udělal čas. A Bůh odpověděl – Kdykoliv. Jsem tu dvacet čtyři hodin denně. Jen se ptej a já ti odpovím. Lidé zapomenou co jsi řekl. Lidé zapomenou co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle tebe cítili.“

A s tím vším co jsem tu napsal vstupuji do prostor věznice v Novém Sedle, vděčný Bohu a také všem těm, kteří mě, a nám, umožňují vstoupit do vězení, prostoru tak specifického a konat dílo Boží. To neberu jako samozřejmost, beru to jako dar a jsem za to vděčný.

A úplným závěrem – Bůh je tu pro každého, věřícího i nevěřícího, stejně mu patříme všichni.

Prosba Bohu – obejmi nebeský Otče, Stvořiteli nebe i země, každou duši pracující v prostoru věznice a požehnej jejich duším, životu v profesi i soukromí, nechť na křídlech andělů neseny jsou dny jejich života a daří se jim. To v pokoře vyprošuji a zároveň Ti Bože děkuji.

                                                                                                                                 Mgr. Roman Roka, kaplan

eko