Věznice Kynšperk nad Ohří

KYNŠPERK NAD OHŘÍ 1. března (VS ČR) - Více než pět desítek odsouzených z bezdrogové zóny mělo příležitost seznámit se s životním příběhem Martina Müllera, kterého v dětství postihla purulentní pneumokoková meningitida a zanechala u něj trvalé následky v podobě percepční nedoslýchavosti. Mladý muž hovořil o tom, jak toto zákeřné a v mnoha případech smrtelné onemocnění překonal, jak se neslyšícímu běžně žije, jak se s tímto handicapem vyrovnal a jak cestuje po různých koutech světa. Navštívil už Maroko, Tunis, Chorvatsko, Španělsko, Itálii, Řecko, Egypt, Rumunsko i Kanárské ostrovy.

Martin Müller maturoval z trestního práva a přednášet ho napadlo v podstatě náhodou. „Oslovil jsem tehdy ředitele jedné z věznic, kterého nabídka zaujala“ přiblížil, jak se do věznice dostal. Martin Müller povídal vězňům o příčinách a symptomech meningitidy - infekčního zánětu mozkových blan, mluvil také o léčení i možnostech očkování proti této nebezpečné chorobě. Jak doplnil, podle statistických údajů onemocní v posledních letech tzv. invazivním meningokokem ročně sto tisíc dětí, přičemž úmrtnost může být až deset procent. Zapojit se do plnohodnotného života pomáhá sluchově postiženým kochleární implantát. Dvě taková naslouchadla měli možnost vězni vidět.

Odsouzené zajímal Martinův život, zda může studovat, čemu se chce v budoucnu věnovat a řada dalších věcí. „Naučil jsem se žít se svým hendikepem, dnes studuji prvním rokem na vysoké škole cestovní ruch a do budoucna bych rád pracoval v některé cestovní kanceláři“, pověděl. Chtěl by chodit i do škol, má za to, že jeho příběh by mohl pomoci uchránit podobně postižené děti před nepochopením a posměšky ostatních dětí. Pracuje na projektu v rámci, kterého by spolupracoval se školami, ústavy a podobně.

Mladý muž často navštěvuje různé organizace včetně věznic a beseduje o tom, jak je důležité nevzdávat se a překonávat obtíže v podobě těžkého onemocnění nebo i problémů spojených s výkonem trestu odnětí svobody. Byl by rád, kdyby zdraví lidé alespoň trochu pochopili, jak se handicapovaný člověk cítí a co je pro něj nejhorší. Pro něj osobně je nejhorší strach. „Postižený člověk není méněcenný, nesmí dbát posměšných pohledů a slov. Nesmí se stranit a smířit se se svým osudem. Naopak musí si stanovit cíle a snažit se jich dosáhnout“, dodal.