V dubnu roku 1959 rozhodla Správa nápravných zařízení o výstavbě pracovního tábora ve Slezské Ostravě. Došlo k tomu na základě požadavku Ostravsko-karvinského revíru kvůli nedostatku pracovních sil pro plnění plánu v důlních podmínkách. V květnu započala stavba oplocení a strážní věže. V areálu se postavily dva přízemní dřevěné „baráky“ pro odsouzené a zděná administrativní budova, v jejímž přízemí byla zřízena ošetřovna a zubní. Další dřevěná budova sloužila jako místo pro výkon kázeňských trestů, ale i jako kantýna pro odsouzené a zaměstnance. Před dokončením ústavní kuchyně se připravovala strava v polní kuchyni. V zařízení byl k dispozici také jeden televizor a na chodbách ubytoven byly pro odsouzené promítány filmy. Paradoxně zde tehdy neexistovala knihovna ani možnost sportovních aktivit.
Dne 15. června 1959 zde byli přemístěni první odsouzení. Podle statistik ke dni 1. 1. 1960 zde bylo 532 odsouzených. Ti byli proškoleni a zařazeni k práci na heřmanickém dole Stalin, kde měli za úkol těžit černé uhlí.
Oficiálně bylo rozhodnuto o zřízení Nápravně pracovního tábora Ostrava-Heřmanice v červenci 1959 na základě rozkazu, který vydal ministr vnitra Rudolf Barák. Prvním představitelem Nápravně pracovního tábora Ostrava-Heřmanice se stal npor. Rudolf Knězek.
V roce 1961 došlo ke změně názvu věznice z Nápravně pracovního tábora Ostrava-Heřmanice na Ústav nápravných zařízení Ostrava-Heřmanice. Tento stav vydržel do roku 1965, kdy byl název změněn na Nápravně výchovný ústav Heřmanice. Toto pojmenování bylo platné už po celý zbytek existence Československé republiky. Téhož roku na základě zákona č. 59/1965 Sb. došlo ke změně diferenciace československých věznic, a tak byli odsouzení odpykávající si trest odnětí svobody v Heřmanicích zařazeni do I. NVS, která je nejmírnější.
Rozvolnění politické situace v Československu, které vyústilo rokem 1968, se podepsalo i na chodu věznice. Proti Sboru nápravné výchovy byla rozjeta kampaň poukazující na nedostatky a celý sbor byl diskreditován. Příslušníci sboru tak museli čelit tlaku jak ze strany jak veřejnosti, tak i vězňů, mezi nimiž panovala uvolněnější nálada, a ta eskalovala až ve vzpouru. Bouření vězňů se ale netýkalo Nápravně výchovného ústavu Heřmanice. Ve většině nápravných zařízení došlo částečné liberalizaci. Obdobné tendence se projevovaly např. u přerušení výkonu trestu či u rozhodnutí o podmínečném propuštění.
Odsouzení a práce
Ti, kteří byli odsouzeni za protistátní trestnou činnost, byli drženi mimo ostatní vězně. Veškerá činnost odsouzenců se musela řídit podle tzv. denního pořádku stanoveného náčelníkem tábora a jakékoliv porušení bylo přísně trestáno. Všichni vězni, samozřejmě práceschopní, byli povinni pracovat, v této době výlučně na Dolu Rudý říjen. Pracovní doba byla stanovena na 48 hodin týdně po 8hodinových směnách, ale vzhledem k nutnosti dodržet denní plány byla prodlužována.
Kulturně osvětová činnost byla prováděna prostřednictvím přednášek, referátů, poslechem rádia, sledováním filmů a dalšími agitačně propagandistickými prostředky.
Až do roku 1967 byl hlavním zaměstnavatelem Důl Rudý říjen, který stál nedaleko vězeňských ubytoven. Do této doby se útvar mohl chlubit plněním veškerých pracovních plánů. V říjnu téhož roku došlo k uzavření šachty a namísto Ostravsko-karvinského revíru se hlavním zaměstnavatelem staly Vítkovické železárny Klementa Gottwalda (VŽKG). Dalšími podniky, které rovněž projevily zájem o zaměstnávání vězňů, byl n. p. Bytostav nebo Československé dráhy. V Heřmanicích bylo 1. 10. 1967 zřízeno pracoviště s vlastní výrobou, které se jmenovalo MIVEX. Odsouzení spadající pod toto pracoviště, kromě adaptačních prací ve výrobních prostorách, zpracovávali zakázky například pro n. p. Laktos. Také zde byla převezena část výroby svícnů z Prahy, které se pro nadměrnou poptávku nestíhaly vyrábět. Roku 1970 bylo pracoviště s vlastní výrobou MIVEX zrušeno. Nicméně od roku 1971 začaly vznikat obdobné provozy s vlastní výrobou hned u několika útvarů po celé republice včetně Heřmanic. Na tyto útvary byl převeden veškerý majetek a technika sloužící bývalé organizaci MIVEX. Jednalo se o výrobu jednoduchých předmětů, různé zámečnické a truhlářské součástky. O pár let později byl výrobní sortiment rozšiřován i o výrobky nedostatkové či náročnější, jakými byl např. vězeňský nábytek nebo oblečení pro odsouzené. Aby byly ušetřeny náklady spojené s přepravou odsouzených na pracoviště mimo objekt věznice, začala být prosazována výstavba výrobních hal přímo u areálech věznic. V Heřmanicích byla taková hala postavena roku 1974 a následně v ní došlo k zahájení výroby.
Období od roku 1969 do 1978
V 70. letech začala postupná rekonstrukce zastaralých a nevyhovujících budov věznice. Roku 1970 byla rekonstruována ošetřovna pro odsouzené, která dnes slouží jako administrativní budova výrobního oddělení. O čtyři roky později byl převzat do správy věznice objekt staré trafostanice z roku 1920 a byla dostavěna současná administrativní budova s prostornějšími kancelářemi a kuchyně s jídelnou pouze pro příslušníky. Deset let po ukončení těžby uhlí heřmanickými vězni, byla odpálena těžní věž, která stávala nedaleko ubytoven.
Pro diferenciaci odsouzených do I. NVS vznikaly pobočky pro odsouzené za nedbalostní trestné činy a místní výkon trestu. Pro Nápravně výchovný ústav Heřmanice se jednalo o pobočku Heřmanice, která sídlila ve stejném areálu, což nemuselo být u jiných útvarů v republice vždy podmínkou. Aby Sbor nápravné výchovy alespoň částečně ušetřil za stravování vězňů, začala vznikat Vlastní pomocná hospodářství (jedno z nich i při Heřmanicích) a ta byla velmi aktivní, obvykle chovala několik hospodářských zvířat a disponovala i vlastní zahrádkou.
Historie kynologie ve věznici
Služební psi a s nimi spojená kynologie patřili a patří ke střežení objektů už od nepaměti. V této době byly stanoveny přesné podmínky služební kynologie v rámci útvarů Sboru nápravné výchovy. Ačkoliv ve většině odvětví a oborů heřmanická věznice excelovala, v přístupu ke kynologii měla značné nedostatky. Ty se projevily, při prověrkách, kdy byla zjištěna nedořešená otázka budování kotců, což nebyl problém pouze v Heřmanicích.
Roku 1982 byly v rámci NVÚ Heřmanice vytvořeny kotce pro služební psy, čímž byl napraven nedostatek z minulého období.
Významné události
Standartu Sboru nápravné výchovy ČSR, která byla předávána za dosažené výsledky při služební povinnosti, získal roku 1976 heřmanický sbor jakožto nejlepší útvar v republice.
Roku 1978 předal ministr vnitra JUDr. Jan Němec do rukou náčelníka útvaru pplk. Košuliče prapor ministra spravedlnosti za dlouholeté svědomité plnění úkolů. Nápravně výchovný ústav Heřmanice se tak stal vůbec prvním útvarem Sborem nápravné výchovy ČSR, kterému byl tento prapor předán.
Práce s odsouzenými
Heřmanice byly jednou z prvních věznic, které začaly v 70. letech využívat pro práci s odsouzenými skupinové poradenství. V této době vzniklo 6 takových speciálních skupin, v jejichž čele stával psycholog nebo vyškolený odborník. Cílem bylo zvýšení morálky, pracovního nasazení vězňů a jejich lepší možnost resocializace. Průzkumy prokázaly, že vězni zařazeni do programu skupinového poradenství si ve většině případů vybudovali lepší vztah k práci a snáze se po propuštění začlenili zpět do společnosti. Současně bylo zřízeno Středisko protialkoholní ochranné léčby, kde byli umísťováni odsouzení, kterým byla soudem nařízena ochranná protialkoholní léčba.
Období od roku 1979 do roku 1988
U příležitosti 63. výročí VŘSR navštívil heřmanickou věznici významný host, československý kosmonaut Vladimír Remek.
Na základě amnestie prezidenta Gustáva Husáka z roku 1980 bylo z Heřmanic propuštěno 180 odsouzených. O rok později roku 1981 došlo také ke změně profilace věznice z původní I. NVS, která byla nejmírnější, na II. NVS.
Nové budovy
Během 80. let proběhlo mnoho renovací, díky kterým získaly Heřmanice svou dnešní podobu. V říjnu 1979 byla dokončena výstavba čtyřpatrové betonové ubytovny pro odsouzence, označené písmenem A, do které se nastěhovaly 4 oddíly vězňů. Následovala demolice starých dřevěných domků, na jejichž místě pak začala výstavba budovy „B“.
Taktéž byla předána do užívání novostavba sloužící pro výkon kázeňských trestů a současně počala výstavba definitivního oplocení celého areálů. O rok později již bylo hotovo celé oplocení kolem ubytovací zóny. Roku 1985 byla předána k užívání další nová budova heřmanické věznice, kuchyně a jídelny pro odsouzené. Mimoto útvar převzal do své správy tzv. halu odlitků z roku 1901, která je dnes v evidenci památkové péče. Pod správou heřmanické káznice byla a dodnes je další historická budova, strojovna z roku 1902, která architektonicky vycházela ze stylu secese.
Rok 1989
Po 17. listopadu se v československé společnosti udály velké změny, které se dotkly i vězeňství. Na Štědrý den, 24. 12. 1989, se začala projevovat nespokojenost vězňů ve většině Nápravně výchovných ústavů včetně heřmanického. Odsouzení vyhazovali z oken ubytovny na nádvoří jídlo a nádobí a vyvěšovali transparenty s politickými hesly. Kromě příslušníků se do řešení vzniklé situace zapojili i členové koordinačního centra ostravského OF, duchovní, poslanci i část studentů.
Po vzniku samostatné České republiky byl NVÚ Heřmanice přejmenován na Ústav pro výkon trestu Heřmanice. Tento název vydržel jen rok a od roku 1994 byl název změněn na Věznice Heřmanice.
Zdroj: Michal Dušenka (Věznice Heřmanice v letech 1959-1989)
