Vazební věznice Ostrava

Vrátíme se nejprve a zavzpomínáme na počátek Vaší kariéry.

Jaká byla Vaše dráha ještě před nástupem do služby?

„Po ukončení základní školy jsem nastoupil na tříletý učební obor stavební zámečník, který jsem ukončil v roce 1981 závěrečnou zkouškou. Udělal jsem si i státní zkoušku na svařování. Působil jsem v Městském stavebním podniku a pak jsem absolvoval dvouletou základní vojenskou službu v letech 1982-1984 jako řidič na západní hranici u protivzdušné obrany státu. Do konce roku 1984 jsem dále pracoval v Městském stavebním podniku a od 1. listopadu 1984 jsem nastoupil tehdy ke Sboru nápravné výchovy.“  

Bylo něco konkrétního, co Vás přivedlo k myšlence pracovat právě ve vazební věznici?  

„Bydlel jsem v podnájmu a sháněl jsem lepší bydlení. V Městském stavebním podniku jsem tehdy vydělával 1400 korun a tady jsem měl nástupní plat 2418 korun, což byl opravdu výrazný rozdíl. Tehdy se přijímali tak dva lidé za rok, v současnosti je to téměř kolem padesáti nových lidí za rok. Měl jsem ve věznici sestřenici, která mě oslovila. Určitě to nebylo tak, že bych prahnul po tom být v uniformě, v té době jsem toho o Sboru nápravné výchovy moc nevěděl a ani jsem netušil, že v centru města je nějaká věznice.“

Jak vzpomínáte na počátky Vašeho působení u vězeňské služby? Pamatujete si na svůj první den ve službě? Jaký byl a co Vám nejvíce uvízlo v paměti.

„Nastoupil jsem jako rotný do strážní směny. Tehdy to bylo trošku jinak než dnes. Bylo oddělení ochrany a obrany a náčelníkem (dnes ředitelem) věznice byl tehdy podplukovník Gara. Zeptali se mě, jestli umím hrát hokej nebo fotbal, já řekl, že moc ne, nato mi vedoucí oddělení odpověděl: „Dobrá, tak půjdeš do směny“ (říká Petr s lehkou nadsázkou a úsměvem na tváři). Konkrétně na první den si příliš nepamatuji, jen si vzpomínám, že jsem si v tu chvíli uvědomoval, jaké je to bludiště, a říkal jsem si, že se tady musím ztratit, a že se v životě nemůžu naučit, abych se tady vyznal… Ale nakonec jsem se to naučil…“, dodává s úsměvem.

Jak jste se během těch čtyřiceti let profesně vyvíjel, které pozice jste zastával?

„Můj první krok byl ten, že jsem absolvovat čtyřletou střední odbornou školu v Brně, obor vychovatelství. V tu chvíli jsem si říkal, že to jsou mé hranice. Pak jsem ale zjistil, že mě to vlastně baví. Absolvoval jsem dále obor sociální pedagogika na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity v bakalářském studijním programu, v letech 2001-2004 jsem studoval na Technické univerzitě v Liberci řízení lidských zdrojů a následně jsem na Filozofické fakultě Ostravské univerzity vystudoval psychologii práce. To bylo v magisterském studijním programu v letech 2002-2005. I to člověka obohatí, protože získá na některé problémy jiný náhled, pochopí, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.  

Začínal jsem jako strážný ve strážní směně, sloužil jsem na eskortě, pak jsem pracoval na správním oddělení, kde jsem působil jako referent trestů na příjmu, počítal jsem tresty apod. Dále jsem sloužil jako starší referent - dnes je to vrchní dozorce a taky na pozici dnešního inspektora dozorčí služby. Devadesátá léta byla taková hektická. Oslovil mě tehdejší ředitel věznice JUDr. Hlisník v roce 1995. V té době byla dokončena nová administrativní budova a zřizovala se nová oddělení, nové pracovní pozice. Nově vzniklo místo zástupce vedoucího oddělení vězeňské a justiční stráže pro dozorčí službu, nabídku tehdejšího pana ředitele jsem rád přijal.

Tuto nabídku jsem přijal zejména z důvodu, že jsem to vnímal jako ocenění mé dosavadní práce a zároveň to byla pro mne určitá nová výzva v profesním životě.  

Po čase jsem si vyzkoušel i pozici zástupce vedoucího pro strážní službu, a to už byl jen krůček k pozici vedoucího oddělení vězeňské a justiční stráže (později jen vězeňské stráže), na které jsem setrval až do roku 2010, kdy jsem požádal o propuštění ze služebního poměru a přešel do civilu. Čtrnáctým rokem jsem na pozici speciálního pedagoga na úseku výkonu vazby a tato práce mne plně naplňuje a baví.“

Ve vazební věznici plníte i roli vyjednavače. Můžete nám říci něco málo i o této Vaší roli?

„Po ukončení služebního poměru a přechodu na pozici speciálního pedagoga mě oslovil tehdejší ředitel, pan Mgr. Záhorský, zda bych se vzhledem k mým zkušenostem nechtěl této problematice věnovat. Tehdy to byli ještě oficiálně vyjednávači, dnes se jedná o tzv. krizovou komunikaci. S kolegou panem Mgr. Sobolem jsme to tehdy společně zahájili. Společně jsme jeli do Valdic na týdenní kurz vyjednávání, který připravila pražská URNA. Dostali jsme certifikát a následně jsem tady vyškolil i další zaměstnance. No a když se děje něco takového, co vyžaduje určitou míru vyjednávání, vyšlou mě přímo na místo. Zažil jsem pár opravdu dramatických situací, při kterých jsem vyjednával tzv. naostro, například když se zabarikádoval nějaký vězeň v cele apod. Vyjednávání je ale až to poslední, spoustě problémů se dá předejít a bohužel si mnohdy některé problémy vyrobíme sami svým neprofesionálním přístupem, nevhodnou komunikací, nebo špatným vyhodnocením nějaké situace při zacházení s vězněnými osobami.“

Můžete srovnat, jak vypadala služba dříve a jak se v průběhu let změnila?  

„To téměř nelze srovnávat. Byla úplně jiná doba, jiné podmínky jak ve společnosti, tak ve věznici. Jiné to bylo i v tom, že příslušníci měli tzv. fixní plat – strážní směna, eskortní směna, vše bylo za stejný plat, žádné příplatky za směnnost nebyly. Když jsem nastoupil do služebního poměru já, měl jsem stanoven plat 2418 korun. Byl to organizovaný vojenský soubor, ve kterém tehdy nepracoval žádný civilní zaměstnanec, všichni zaměstnanci byli v uniformě. Pokud se týká personální situace, nedocházelo k takové razantní obměně personálu jako v dnešní době. Za rok přišli a odešli cca dva až tři lidé, a to bylo vše. Pokud si dobře pamatuji, zaměstnanci většinou zůstávali ve službě až do starobního důchodu, věznice vás tzv. úplně pohltila. Při nástupu jste dostali přiděleného svého garanta a ten vás provázel až do složení služební zkoušky.  

I ve vztahu k zacházení s vězněnými osobami je to dnes nesrovnatelné. Když jsem nastoupil, byla tzv. nápravně výchovná činnost u odsouzených, vše bylo vojensky organizováno, vězni nechodili v civilním oděvu ve výkonu vazby ani ve výkonu trestu. Vazebně stíhaní byli na cele 24 hodin denně kromě vycházek či návštěvy lékaře a ani nedostávali tolik balíků. Vězni byli mnohem více pouze na celách. Tam, kde dnes jsou umístěni dva vězni byli dříve čtyři, kde jsou dnes tři, bývalo jich šest. Bylo to náročné pro personál i pro samotné vězně. Celou tisícovku vězňů jsem sice nezažil, ale ve směně se říkalo, že zde bylo umístěno i 999 vězňů.  

Byla jiná trestní politika, „zavíralo se“ i za banální trestné činy jako byly například drobné krádeže, tzv. bulky - pracovní absence, příživnictví a další drobné přečiny, ale byla i specializovaná oddělení pro politické vězně, kam se řadový příslušník ani nedostal. V Ostravě byla také výrobní činnost pro odsouzené i pro obviněné. Na čtvrtém patře ženy lepily sáčky, na přízemí byla tzv. „koh-i-norka“. Administrativní část budovy vazební věznice byla přistavěna až v roce 1995. Do té doby se vše odehrávalo na vězeňské části.

Každopádně zacházení s vězněnými osobami a trestní politika se v průběhu času mění, a to je dobře nejen pro vězně, ale i pro personál. Zlepšují se jak podmínky uvěznění pro vězně, ale také služební a pracovní podmínky pro zaměstnance věznic.

Co se ale bohužel mění jen pozvolna je náhled společnosti na věznice jako takové. Věznice a vězeňská služba je v očích společnosti vnímána spíše na spodní laťce žebříčku pomyslné oblíbenosti, byť se prezentujeme na veřejnosti pozitivně, realizuje se spousta akcí pomoci, prohlubuje se styk s veřejně právními i neziskovými organizacemi a obecně s veřejností (úklidy veřejných prostor, pomoc při mimořádných událostech, dny otevřených dveří ve věznicích apod.). Bohužel jsme i dnes vnímáni jako represivní složka státu, věznitelé, ale tak tomu bylo i v průřezu celé historie vězeňství.“

Jaké klíčové změny jste tedy za ta léta zaznamenal?  

„Klíčové změny spatřuji v zacházení s vězni, v přístupu k personálu a ve změně celkové struktury organizace. Dnes je to více specializováno a roztříštěno na jednotlivá oddělení – dříve obrana a ochrana měla pod sebou vazbu, trest, předvádění, eskorty, dnes je to vězeňská stráž, justiční stráž, já jsem ještě dělal vedoucího vězeňské a justiční stráže, dnes už je to rozděleno na vězeňskou stráž, justiční stráž, výkon vazby a trestu, ekonomické, logistiku, správní, zdravotní… prostě je to více diferencováno. K lepšímu se změnila i kultura prostředí ve věznici.“

Co ještě je dnes jinak?

„Ve vztahu k zaměstnancům - kolektivy bývaly dříve více utužené, stabilní a více jednotlivce jako by pohltily. V dnešní době se pořádá méně společných akcí, které by lidi více spojovaly, a kde by si mohli lidé říci i to, co si ve službě neřeknou. V minulosti se hodně pamatovalo na bývalé zaměstnance, kteří odcházeli do důchodu nebo i ty, kteří slavili významná životní jubilea. Dnes se za vámi zavře voda a už si nikdo nevzpomene. Prostě lidé k sobě měli blíže. Jiné je i to, že dříve byli všichni zaměstnanci v uniformách. Novým příslušníkům chybí ti takzvaní „garanti“, je to prostě dnes jiné.  

Ve vztahu k vězněným osobám – do určité doby se vězeňství odehrávalo více ve vojenském režimu, ve věznici byla sice větší kázeň ze strany vězněných osob, ale na druhou stranu nebylo tolik svobody jako dnes.  

Vězeňství se v dnešní době posouvá neustále kupředu, ve vztahu k vězněným osobám je věnováno velké úsilí k vytvoření lepších podmínek vězňů po dobu uvěznění, např. nové vybavení cel, zlepšení zázemí pro realizaci různých programů zacházení, vytváření nových programů a možností, které mohou vězněné osoby využít po propuštění aj.  

Přes veškerou tuto snahu se dnes často řeší problémy s rozbitým inventářem, ničením vybavení cel, ničením ústavního prádla a další obdobné prohřešky na majetku vězeňské služby. To nás nutí k zamyšlení, proč se tak děje, ale jak já říkám, vězni dělají jen to, co jim zaměstnanci dovolí.“  

Jaké jsou podle Vás nejpalčivější otázky českého vězeňství?

„Největší problém dnešního vězeňství vidím v obrovské obměně personálu. Někteří noví zaměstnanci mají práci ve VS ČR jen jako přechodnou stanici, odslouží si svoje a více ho nezajímá, a někteří to berou i trošku laxně a neuvědomují si možná rizika spojená s prací ve věznici. Určitá míra fluktuace může souviset i s prestiží tohoto zaměstnání, která je bohužel ve společnosti vnímaná na spodních příčkách pomyslného žebříčku oblíbenosti.

V úvahu je také nutno vzít fakt, že se změnilo složení vězněných osob. Výrazně se zvýšilo procento násilné trestné činnosti, drogových deliktů, psychicky narušených osob a sexuálních deliktů. Obecně se náročnost a požadavky služby ve věznicích zvyšují a samotná služba je velmi náročná. Proto by z mého pohledu, s ohledem na stupňující se nároky práce s vězni, měl být systém platů a benefitů zaměstnanců nastaven jiným způsobem.

Aby lidé vydrželi pracovat v náročných podmínkách vězeňského prostření dlouhodoběji, musí být opravdu motivováni pro toto náročné zaměstnání, osobnostně velmi odolní a současně musí dodržovat duševní hygienu ve svém volném čase.“

Co podle Vás dělá vazební věznici specifickou  

„Vazební věznice je specifická v tom, že se nachází v centru města v běžné městské zástavbě, věznice nemá žádné oplocení a když to někdo nezná, ani neví, že je to věznice.“

Co považujete za nejdůležitější v dlouhodobé kariéře a jaký je návod na to, setrvat tak dlouho? Co Vás osobně nabíjí energií?

„Důležité je, aby se člověk v práci nějak vyvíjel, měl by se postupně posouvat a nesetrvávat na stejné pozici desítky let, to si vůbec nedovedu představit. Je to náročné, je třeba pro to něco udělat a něco obětovat, prostě vystoupit ze své komfortní zóny. Každopádně je nutné dodržovat duševní hygienu a pracovat na sobě. Vyjít ven, zaběhat si, mít nějaké koníčky… hospoda to nezachrání.“

Za posledních pár let se dramaticky vyvíjí personální situace, která je nazývána též generační obměnou. Jaké rady a tipy byste dal nováčkům, kteří právě nastupují?

„Z pověření pana ředitele dělám s nováčky vstupní pohovory, ve kterých se snažím novým zaměstnancům nastínit, co vlastně zaměstnání ve věznici obnáší a co od něj mohou očekávat.

Obecně je seznámím s historií a vývojem naší věznice, seznámím je s podmínkami zacházení s vězněnými osobami v dřívější době, říkám jim, co je čeká a nemine a z čeho si mají brát příklad a z čeho ne. Dále kladu důraz na komunikaci s vězněnými osobami a předcházení zbytečným situacím, které mohou být nevhodnou komunikací spuštěny. Nelíbí se mi případy, při kterých nový zaměstnanec začne vězňům tykat a myslí si, že uniforma z něj udělá hrdinu. Vysvětluji jim, že ve chvíli, kdy vězni začnete tykat, stavíte se na jeho úroveň a tím ztrácíte svou osobní autoritu a profesionalitu. Uvádím jim příklady napadení příslušníků ze strany vězněných osob, upozorňuji je na důležitost provádění všech druhů prohlídek, uvádím příklady z praxe, co se může stát, když není některá prohlídka provedená důkladně. Říkám jim, kolik jsme měli pokusů o útěk, pokusů o napadení personálu jen tady u nás ve věznici, vzpomínám i případ pokusu o propašování střelné zbraně a semtexu do věznice v balíku, včetně případu napadení zaměstnance ve Věznici Opava s následkem jeho úmrtí.  Snažím se jim vysvětlit a upozornit je na možná nebezpečí, se kterými se mohou při zacházeni s vězněnými osobami setkat, je to vězení a člověk musí být při zacházení s vězni pořád ve střehu.  

Obecně ale musí říci, že mezi novými zaměstnanci převládají ti šikovnější, kteří se snaží a mají chuť na sobě pracovat.“

Co vás stále motivuje pokračovat?

„Já jsem motivován pořád. Snažím se na sobě pracovat, hodně čtu, zajímám se o věci, sportuji. 14 let jsem na pozici speciálního pedagoga a stále mě ta práce baví. Ale člověk si opravdu musí umět položit včas otázku, kdy je čas na změnu. I když to není třeba posun výš, každý přeci nemusí pořád jen stoupat. Já se držím hesla, že někdy méně je více. Za těch 14 let mám mnohem více času, než jsem měl jako vedoucí. Nejlepší chvíle byla, když jsem odevzdal služební telefon. Sjezdil jsem za tu dobu půl světa, pořád někde cestuji, plním si takové své drobné sny, které bych si dříve nemohl dovolit. Není to jen otázka ekonomická, ale hlavně je to otázka časová, prostě si svůj čas můžu plánovat. S vězni, zejména s těmi mladistvými, trávím v průměru 6 hodin denně, musíte jim plánovat program, motivovat je. A oni k vám musí svým způsobem vzhlížet. Já nechci vězně, kteří mi budou povídat nesmysly nebo nadávat - vězeň se na mě musí těšit. Oni sice dělají špatné věci, fetují, přepadávají babičky, ale i tak si k nim snažím najít cestu. Oni si rádi popovídají. Když pak slyšíte ty osudy, co se s nimi v rodinách dělo, tak se jim mnohdy ani nedivím… já je ale nelituji, snažím se jim ukázat cestu - že to jde i jinak. U těch mladistvých je vždy chyba v rodině, chyba ve výchově. Když vás někdo odloží do dětského domova nebo skončíte ve výchovném ústavu, začne vás toto prostředí dále utvářet. Stalo se mi, že mi jeden mladistvý řekl: „A neadoptoval byste mě, pane Vavroš?“  

Proto se držím hesla „Jeden napravený vězeň ze sta a já budu šťastný.“

Můžete se podělit o nějakou zajímavou příhodu z Vašeho profesního života? Je nějaký okamžik nebo událost, která se Vám vryla do paměti?

„Spíš bych shrnul to, co je pro mě takovým zadostiučiněním, byť se někteří z nich vrátí, tak mi třeba minule jeden vězeň řekl, že si na mě vzpomněl a řekl si: „Co mi asi řekne pan Vavroš, že jsem zase zpátky.“ Chci, aby se nevraceli, ale ne vždy se to daří. Ale určitě pár takových optimistických případů je a jsou i ty světlé okamžiky. A ve vztahu k personálu? Teď když odcházel jeden příslušník, vyhledal mě, podal mi ruku a říká: „A děkuju Vám, byl jste dobrý chlap“, a to byla pro mě největší odměna za dosavadní práci. Vím, že jsem byl tvrdý vedoucí, vždy jsem vyžadoval tvrdě plnění služebních povinností, ale rozhodně se za to nestydím…“