Vazební věznice Ostrava

PhDr. Milan Kašík se narodil v roce 1956 ve Zlíně. Jeho kariéra u Vězeňské služby České republiky započala v říjnu 1985, kdy byl přijat do Vazební věznice Ostrava jako strážný oddělení ochrany a obrany. V roce 1987 byl ustanoven do funkce zástupce velitele směny oddělení ochrany a obrany, dále pak sloužil např. na pozicích velitel směny oddělení ostrahy a vrchní inspektor strážní služby. V roce 1997 byl pověřen funkcí zástupce vedoucího oddělení vězeňské a justiční stráže pro dozorčí službu a rok poté pak byl ustanoven do funkce zástupce vedoucího oddělení vězeňské a justiční stráže. Jeho služební poměr skončil v roce 2002 kdy jeho kariéra dále pokračovala v pracovním poměru na funkci lektora – instruktora pro celoživotní vzdělávání.  

V roce 2003 získal titul PhDr. na Univerzitě Palackého v Olomouci a v roce 2009 byl převeden na pozici personalisty. Další pracovní zkušenosti nabyl například jako vychovatel – terapeut oddělení výkonu vazby a trestu a od roku 2011 zastává ve vazební věznici pozici psychologa. Po celou dobu své kariéry se věnoval dalšímu vzdělávání, absolvoval odborné a specializační kurzy a školení. Své zkušenosti uplatňoval jak při práci s vězněnými osobami, tak se zaměstnanci. V roce 2009 byl vyznamenán Medailí VS ČR za věrnou službu III. stupně a v roce 2019 Plaketou VS ČR II. stupně. Konec jeho působení po téměř 37 letech služebního a pracovního poměru se přiblížil v letošním roce, kdy na konci měsíce dubna opustí vězeňské prostředí.  

Za svou bohatou služební i pracovní kariéru v ostravské vazební věznici si prošel celou řadou pozic, z nichž každá ho nějakým způsobem ovlivnila a zároveň motivovala k dalšímu posunu. Jak na práci u VS ČR vzpomíná a jaké jsou jeho plány do dalších let?

Ve které z těch pozic, na kterých jste působil jste se cítil nejlépe?

Každá byla úplně jiná, ale já jsem nejspokojenější v té, ve které jsem nyní, tedy nejlépe se cítím v pozici psychologa. Mohu pomáhat jak kolegům a kolegyním, tak vězněným osobám. Jsem samostatný pracovník, který více méně rozhoduje sám za sebe. Jsem rád, že jsem mohl více jak 11 let využít své psychologické vzdělání. Podařilo se mi splnit si svůj sen, ale moje dráha se již naplnila a je čas odejít.

O co jste se v praxi snažil, čeho jste dosáhl?

Ať už jsem působil na jakékoli pozici, vždy jsem se snažil k práci přistupovat zodpovědně a profesionálně. Za důležité považuji být přirozený, na nic si nehrát, nepřetvařovat se, být dobrým člověkem a vydržet.

Co je smyslem práce psychologa ve vazební věznici a podělíte se s námi o nějaký zajímavý případ z Vaší praxe?

Denně mívám plný stůl žádostí od vězněných osob. Témata jsou citlivá, berou to tak, že jsem nestranný, a že jim mohu pomoci. Nejčastěji jsem řešil problémy rodinné, vztahové a finanční a pak takové ty drobnější žádosti, například o přemístění do jiné věznice. Poslední dobou se mi i stává, že se se mnou chtějí vězné osoby rozloučit, protože ví, že budu odcházet do penze, což je opravdu příjemné. Určitým zadostiučiněním i zpětnou vazbou je i to, že téměř denně zažívám situace, kdy potkávám bývalé klienty, kteří mě poznávají a zdraví.  Občas se najde i nějaký zaměstnanec, který požaduje odbornou radu, ale je to spíše v té úrovni, že se potkáme někde na chodbě a popovídáme si. Zaměstnanci většinou nechtějí nebo se ostýchají navštívit psychologa, spíše jde o sdílení různých trápení a starostí. Mnohdy už jen to, že se člověk někomu nestrannému svěří, může hodně pomoci. Většinou to začne prostou větou „Prosím tě, chtěl jsem se tě na něco zeptat…“ a nakonec je z toho mnohdy i několikaminutový rozhovor. Dobrý psycholog však sám hovoří maximálně 20 % času, stráveného s klientem. Už jen to, že se člověk vypovídá je 50% úspěchu.

Případů je spousta, každý jiný a každý něčím zajímavý. Pro odlehčení bych uvedl jeden případ, kdy se mi obviněný svěřil, že má v hlavě čip a že je řízen z NASA, zkoušel svou teorii i na psychiatra. Když pak byl odsouzen a chystal se přestěhovat na jinou celu, tak se ho ptám, „Co čip?“. A jeho odpověď tenkrát zněla „Serte na čip, ten už je pryč, já si ho vymyslel“. Obvinění zkouší různé, zajímavé metody, jak se například vyhnout soudnímu jednání. Někdy je to opravdu i humorné, ale ne vždy… Když to člověk dělá už tolik let, pozná, kdo je opravdu psychicky nemocný a kdo ne.

Můžete srovnat praxi z počátků kariéry a současnosti?

Když jsem u vězeňské služby začínal, panoval tvrdší režim. Bývalo zde umístěno 800 až 1000 vězňů. Bývala lepší morálka, i vězněné osoby se mi zdály spokojenější a myslím, že jim i ten pevnější režim více vyhovoval. Všichni přesně věděli, co si mohou dovolit a co už je nepřípustné. Určitě jsem zastánce humanizace, ale pořádek a kázeň by měly být zachovány. V současné době se vězněné osoby chovají trošku jinak, morálka je volnější. Velký rozdíl vidím například i v tak obyčejné věci, jako je výměna prádla. Je to velmi náročné jak pro rodinu, která každý týden vozí čisté prádlo například rok i více svému příbuznému s vynaložením vlastních nákladů na praní i dopravu, ale také pro personál, který výměny zajišťuje. Nevnímám u vězněných osob zásadní psychologický rozdíl v tom, zda využívají civilní či ústavní oděv. V současnosti ale samozřejmě mají možnost volby.  

Co se týče éry před mým působením v pozici psychologa, myslím, že to byla éra poměrně úspěšná. Začal jsem jako strážný a končil jsem jako zástupce vedoucího oddělení se stovkou podřízených. Když mohu zhodnotit služební a pracovní část mé kariéry, tak se spokojeněji cítím v té současné, pracovní. Ale určitě mohu posoudit a vnímám i rozdíl ve výhodách a nevýhodách v porovnání služebního a pracovního poměru. Cítím jisté finanční znevýhodnění občanských zaměstnanců, zejména těch, kteří pracují v přímém výkonu s vězněnými osobami oproti příslušníkům.  

Jak se díváte na zeslužebnění těchto pozic? Vidíte tedy v případném služebním poměru specialistů výhodu nebo spíše nevýhodu?

Jsou země, kde jsou všichni zaměstnanci v uniformách. Cítím, že podmínky pro ty zaměstnance, kteří jsou v denním kontaktu s vězněnými osobami, jako jsou například sociální pracovníci, vychovatelé, terapeuti nebo právě i psychologové, by byly bezpochyby lepší právě ve služebním poměru. A to se týče jak podmínek finančních a odměňování, tak například nároku na ozdravné pobyty a výsluhové náležitosti po odpracovaných letech.  

Jakým způsobem „čistíte hlavu“ od náročných pracovních činností? Je na místě duševní hygiena?

Co se týče duševní hygieny, tu považuji za zásadní na všech úrovních a pozicích. Každý na sebe nabaluje napětí a stres, který se pak ukládá a následně se projevuje v podobě zdravotních komplikací. Pro vězněné osoby dělám jednou týdně muzikoterapii, pouštíme si relaxační hudbu, provádíme i speciální relaxační dechová cvičení, která uplatňuji každý den. A co je opravdu velmi důležité, je chůze. Vždy vystoupím dříve z MHD a jdu alespoň 2,5 kilometru pěšky domů, pak jdu ještě na procházku se psem. Určitě doporučuji jakoukoli fyzickou aktivitu. Stres je dnes měřitelný. Je to šedá hmota, která se měří na přístrojích a drží se ve velkých svalech a na hrudníku. Na to je právě výborné speciální dechové cvičení na odbourání stresu a počínajících depresí, které funguje i na nespavost. Při pořádném prodýchání pak není zapotřebí ani léků na spaní. Ze stresu se v těle hromadí toxické látky, které je třeba vyplavit právě pohybem. Nemusí se jednat o běh, postačí již zmiňovaná chůze. Když jsem měl na starost specializované oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzené (z důvodu vysokého věku nebo zdravotního znevýhodnění), také jsem odsouzené tato dechová cvičení naučil.  

A co rodina, volný čas a záliby?

Mám rád procházky v přírodě se psem a turistiku obecně. Rád jezdívám na vodu, mám motorový člun a už se těším na Slapy a na Orlík. Další mou zálibou je plavání, bydlím 400 metrů od plaveckého bazénu, tak jsem tam téměř jako doma, trošku nás sice omezil COVID, lidé odvykli pohybu, ale plavání a chůzi mohu všem vřele doporučit. Dříve jsem chodil i střílet. Rád si přečtu knihu a podívám se na televizi.

Jaká je vize Vaší vlastní budoucnosti? Zúročíte své zkušeností, budete se věnovat dalším odborným aktivitám, pedagogické činnosti nebo spíše opravdu budete užívat zasloužený odpočinek?  

Do budoucna raději prozatím moc neplánuji, mám vážně nemocnou manželku, které se chci maximálně věnovat. Mám už 65 let a můj čas odchodu nadešel. Je třeba předat štafetu mladým. Myslím si, že nadešel čas zaslouženého odpočinku. Dostal jsem sice nabídku pracovat jako psycholog v nedalekých lázních Klimkovice, kde bych se mohl s pacienty věnovat muzikoterapii, ale momentálně to úplně necítím. Potřebuji si odpočinout.

A odkaz pro mladší kolegy - příslušníky i občanské zaměstnance, případně pro uchazeče o práci u vězeňské služby? Vaše rady a motivace?

Roky jsem pracoval s uchazeči o práci u vězeňské služby. Za tu osmiletou praxi vidím trend mírně klesající úrovně. Dříve se ucházeli o zaměstnání vzdělanější uchazeči s větším všeobecným přehledem. Je to dáno i tím, že se nejprve ucházejí o práci u policie, pak u armády, u hasičů a vězeňská služba je v mnoha případech až poslední možnost. Dříve jsme si mohli vybírat, dnes noví zájemci ubývají. I psychická odolnost uchazečů byla dříve vyšší. Musíme se proto snažit zvyšovat svou psychickou i fyzickou odolnost. Ideální by bylo umožnit relaxační techniky i pro zaměstnance, ale bohužel na to není prostor. Pracovních a služebních činností je mnoho a jsou časově tak náročné, že to prostě není reálné. Důležité je, aby vůbec zaměstnanci věděli, že něco takového existuje, a že není těžké se to naučit.

Mladším kolegům doporučuji zejména přirozenost. Nechovat se k vězněným osobám s opovržením, mezi vězni jsou i vzdělaní lidé s vysokoškolským vzděláním, mnohdy s většími životními zkušenostmi, než má mladý, začínající zaměstnanec. Důležité je chovat se přirozeně, přistupovat k vězňům jako k normálním lidem, s normálními problémy, nepovyšovat se, ale ani se neponižovat. Nepopírám, že mnohdy je to velmi obtížné, zaměstnanci musí čelit nejen vulgárním verbálním útokům, ale zvyšuje se i riziko možného fyzického napadaní. Jedinou obranou zaměstnance v tu chvíli je zahájení kázeňského řízení. Pro mnohé vězně však kázeňský trest nic neznamená. Člověk, který nic nemá, nemá ani o co přijít. Proto je tato situace pro vězeňský personál o to těžší. Ale vzhledem k tomu, že mám možnost vše zhodnotit z dlouhodobého časového hlediska, určitě bych nic neměnil a doporučil bych každému, koho alespoň trošku tako práce láká, aby se nebál ji vyzkoušet. Vězeňská služba potřebuje mladé, odhodlané a odolné lidi – těmto jsem připraven předat svou pomyslnou štafetu.  

„mak“