Vazební věznice Litoměřice

V rámci ekologických vycházek se odsouzení z vazební věznice podíleli na provádění úklidu v prostorách hlavní pevnosti v Terezíně. Odsouzení z Vazební věznice Litoměřice pomáhali dva víkendy v hlavní pevnosti v Terezíně. Na základě žádosti starostky města Terezína, paní Čechové, provedlo v rámci ekologických vycházek celkem 32 odsouzených v doprovodu vychovatelů oddělení výkonu vazby a trestu rozsáhlý úklid znečištěných a travou zarostlých náhonů a vodních příkopů (hlavní kynety), které obklopují hlavní pevnost Terezín. Odsouzeným za kvalitní práci poděkoval vedoucí oddělení správy majetku města Terezínpan Kotrba, který dále rovněž poděkoval vedení vazební věznice za vstřícnost a efektivní pomoc při čištění vodních příkopů hlavní pevnosti Terezín, která patří mezi kandidáty na zápis do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Něco z historie výstavby Pevnosti Terezín

Dne 10. ledna 1780 oznámil polní zbrojmistr Karel Pellegrini Zemskému ženijnímu ředitelství v Praze, že se císař Josef II. rozhodl na obranu proti pruskému nebezpečí postavit pevnost v prostoru vesnic Německé Kopisty a Travčice na řece Ohři, která pak byla na počest královny a císařovny Marie Terezie pojmenována Terezínem. V létě téhož roku, započaly zemní práce na úpravách stavební plochy a regulaci řeky Ohře. 10. října 1780 zavítal do prostoru budoucí pevnosti císař Josef II. aby položil základní kámen. Podle myšlenek a návrhů francouzské inženýrské školy v Meziéres zde v průběhu jedenácti let vyrostla nejdokonalejší pevnost 18. století. Celý komplex se skládal ze tří částí: hlavní pevnosti, malé pevnosti a z dolního a horního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří o celkové rozloze pozemků 398 ha. Protáhlý osmiúhelník s osmi pětibokými bastiony a stejným počtem kurtin, tvořil vnitřní linii opevnění hlavní pevnosti. Kolem této linie byl hlavní příkop, v němž byly umístěny fortifikační prvky střední linie obrany - kleště, raveliny a kontrgardy. Hlavní příkop bylo možné v případě potřeby celý nebo jen z části zaplavovat pomocí stavidel. Základem vnějšího obranného kruhu pak byla "krytá cesta", vzniklá ze zemního náspu podél celého obvodu vnější zdi hlavního příkopu - kontreskarpy, lunety, což byly malé pevnůstky umístěné v hrdlech shromaždišť XXVII - XXXVI a záplavové kotliny. Místa, která nebyla chráněna přímo vodou, byla pod zemí protkána spletí naslouchacích a minových chodeb vybíhajících kolmo z hlavní galerie do vzdálenosti až 80-ti metrů od kontreskarpy. Malá pevnost měla tvar nepravidelného obdélníku se čtyřmi bastiony. Vnitřní val chránily v jižní části v hlavním příkopu kleště a vysunutý ravelin pro dělostřelecká palebná postavení. Vnější val, stejně jako u hlavní pevnosti, chránila krytá cesta s příčnými traverzami. Ve směru osy Bastionu II byl postaven tzv. šíp k obraně předpolí kotliny. Nejméně opevněným místem pevnosti byl horní a dolní retrachement. Hradby tvořily v podstatě jen hliněné valy s vodním příkopem z vnější strany vyzděným do výšky 2,6 m. Na vnější straně příkopu dolního retrachementu byla krytá cesta. Odtud vedla dvoukaponiera k severnímu šípu, postavenému až v roce 1813. Prostor obou retrachementů sloužil výhradně vojenským účelům. Počítalo se s využitím jeho volného prostoru jako s táborem vojsk v případě válečných tažení a v případě nutnosti mohl být zaplaven vodou. Pevnost byla však uzavřeným celkem a spojení s okolním světem umožňovalo šest bran s padacími mosty. Posádku pevnosti mělo v době míru tvořit 5655 mužů a v případě války mohla být zdvojnásobena. Ve všech pevnostních prvcích se nacházelo 153 skladišť střelného prachu, které mohly pojmout až 1420 tun prachu. V Kavalíru II byl sklad potravin a pekárna. K dispozici byly zásoby sena a krmiva pro 6500 koní. Všechen materiál měl umožnit výživu posádky pevnosti a polní armády o 60-ti tisících mužů po dobu 3,5 měsíců (zdroj: http://www.terezin.cz/).