Vazební věznice Liberec

O tom, že jóga je snad nejstarší formou cvičení rozvoje lidského ducha i těla, slyšel snad každý. Kromě zklidnění mysli, mentální otevření a získání určitého odstupu od sebe sama, poskytuje i účinný prostředek pro zlepšení fyzické kondice a protažení. Proč ale jóga ve vězení? Cílem této speciálně výchovné aktivity je hlavně vzbudit u vězňů větší vnímavost k sobě samým, a to na bio-psycho-socio-spirituální úrovni. Jakmile se totiž podaří rozvíjet sebepoznání a empatii, dochází ke změně přístupu vězňů k násilí, začínají vnímat i jiné životní hodnoty, což má pak vliv na jejich chování, zlepšuje ale i komunikaci s jinými lidmi.

Ve Vazební věznici Liberec se praktikování jógy s obviněnými a odsouzenými dlouhodobě věnuje vychovatelka-terapeutka Marie Hájková, jež výše popsanou změnu v chování, ale i celkovém nastavení vězněných osob zaznamenala. Výhodou jógy je, že se dá praktikovat téměř vždy a všude, tedy i za silnými zdmi vazební věznice. Spolu se speciálním pedagogem Jakubem Valentou a vychovatelkou Kateřinou Novotnou však dospěla k názoru, že přeci jen cvičení a meditaci na čerstvém vzduchu se nic nevyrovná. Po projednání v komisi odborných zaměstnanců a následném schválení ředitelem vazební věznice bylo těmto zaměstnancům oddělení výkonu vazby a trestu umožněno se spolu s odsouzenými z bezdrogové zóny, výstupního oddílu a oddíle trvale pracovně nezařaditelných odsouzených (zjednodušeně starobních a invalidních důchodců) zúčastnit ve čtvrtek 26. 7. 2018 této extramurální aktivity.

Po několika kilometrovém pochodu z centra města se v přírodě společně naladili na lekci jógy v základním meditačním sedu „sukhasaně“, jejímž cílem je celkové uvolnění a zklidnění. Následující jemná a klidná lekce byla zacílena především na záda, jejichž bolest zná řada z nás. Není se co divit, že se i velká část vězněných lidí potýká s bolestmi hlavy, zad a celého pohybového aparátu, málo pohybu, dlouhodobý stres, uzavřené prostory – to vše lze považovat za aktivní spouštěče většiny problémů s páteří a tělem obecně. Vzhledem k věku a zdravotním omezením některých odsouzených jsme se nepouštěli do žádných náročných ásán. Za důležitější jsme považovali bezpečné protažení, uvolnění zad, protažení zkrácených svalů trupu, posilování v místech, kde jsou svaly ochablé a neposkytují tak správnou oporu pro páteř. Velký důraz byl kladen na optimální držení těla a správné dýchání a cílené zaměření pozornosti. Následná řízená meditace na okraji lesa mimo „civilizaci“ bylo možná ještě příjemnější než samotné cvičení. Při běžné meditaci se většinou snažíme své smysly jakoby stáhnout, my jsme ale chtěli prožít pravý opak. Pocítit co nejintenzivněji krásu okolní přírody všemi smysly – vnímat lehký vánek na své kůži, nahmatat stéblo trávy, dívat se co nejpozorněji na modré nebe a do zelených korun stromů, slyšet hukot letadla, štěkot vylekaného psa, ale i bzučení mouchy a zpěv unaveného ptáčka, čichat vůni lesa a svých zpocených dlaní, velmi pečlivě zkoumat chuť trpkého, sladkokyselého plodu. Aspoň na pár hodin vnímat to těsné spojení s přírodou, které je po některé z nás samozřejmé, může být právě pro „nesvobodné“ lidi velmi intenzivnější a mimořádný zážitek.

Věřme, že tyto chvíle strávené v klidu, porozumění a přátelskosti mohou přispět mimo jiné ke změně v dosavadním způsobu života odsouzených a pomohou jim ke snadnější reintegraci zpět do společnosti.