Akademie VS ČR

PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D. (15. 11. 1950 – 28. 1. 2018) Když se v říjnu roku 2015 ujal Jan Sochůrek smuteční řeči na poslední cestě PhDr. Milušky Urbanové, CSc., netušil, že i on se stane záhy obětí nevyléčitelné nemoci a ocitne se vedle ní v penologickém nebi. Svůj nekrolog věnovaný Milušce Urbanové a otištěný v posledním čísle časopisu České vězeňství č. 4 z roku 2015, s. 21, uvedl slovy „Byla a navždy zůstane jednou z předních představitelek české forenzní, zejména penitenciární psychologie a penologie. Je autorkou mnoha odborných publikací a dalších vědeckých prací, řešitelkou nebo spoluřešitelkou řady vědeckých výzkumů a studií.“ Jako by předem charakterizoval i sám sebe. A takový Jan Sochůrek opravdu byl. Doktor Jan Sochůrek se narodil 15. listopadu (den úmrtí J. A. Komenského) ve Varnsdorfu. Po studiu oboru psychologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity se v roce 1973 začal věnovat penitenciární praxi v Liberci jako penitenciární a forenzní psycholog. O deset let později jsem se s ním seznámil osobně. Tehdy štíhlý s plavou kšticí na hlavě, nadějný specialista a stále ještě plný entuziasmu, již v té době přicházel na poradách psychologů a pedagogů se svými avantgardními názory na postavení a úlohu psychologa ve vězeňství. Jan byl svým způsobem i rebelant a otevřený kritik nejen vězeňských nešvarů za každého režimu. A to každému nevonělo. Když si dr. Sochůrka v roce 2003 vybrala tehdejší generální ředitelka Vězeňské služby ČR, Kamila Meclová, jako tiskového mluvčího, považovala to za šťastnou volbu. Jan měl totiž skvělou průpravu na tuto pozici, měl dar řeči a byl skvělý analytik i sociálně zdatný. Dovedl tak svou nadřízenou účelně chránit i bránit proti pomluvám bezskrupulózních nactiutrhačů vyšňořených politickou minulostí. Vzhledem k tomu, že jim dr, Sochůrek začal být nepohodlný, osočili jej veřejně z mlácení vězňů. On – humanista a člověk jemných noblesních způsobů! Takovéto provinění nesmělo být trpěno, a proto se raději, v zájmu klidu ve vrcholovém managementu vězeňské služby dr. Sochůrek stáhl do stínu a tišiny tehdejšího Institutu vzdělávání, dnes Akademie Vězeňské služby ČR. Celou kauzu pak řešil soud, neboť takové nařčení si nelze nechat líbit.  Soud dr. Sochůrek vyhrál, nebylo mu nic prokázáno. Navíc bylo zjištěno, že v inkriminované dny, kdy se měl dopustit fyzického ubližování vězňům, byl dr. Sochůrek v Bulharsku na dovolené. Při konfrontaci u soudu dotyčný označil místo něho jiného člověka, tudíž to vše skončilo ve prospěch dr. Sochůrka; užil si ale několik měsíců nejistoty a trpkosti a možná i strachu o sociální jistoty. Obvinění bylo postaveno na vykonstruovaných skutečnostech a výpověď žalujícího byla soudem označena jako nevěrohodná. Jsem přesvědčen, že utrpení, které si musel vystát a jehož se do konce života nedokázal zbavit, se zhmotnilo v jeho těle ve zhoubnou nemoc. A píšu o tom proto, abych po jeho smrti konečně dotáhl jeho rehabilitaci v očích těch, kteří ještě po patnácti letech tápají, k jeho očistě. Koneckonců by ministr spravedlnosti neuvedl dr. Jana Sochůrka do Síně slávy, kdyby měl pochybnosti. Čas odhalí pravdu (Seneca). Jana Sochůrka naštěstí trvale přitahovala věda a výzkumy v oblasti penologie a penitenciaristiky. Proto své zkušenosti v těchto disciplínách zúročil v Akademii Vězeňské služby ve Stráži pod Ralskem. Tam se konečně ocitá na klidné životní rovince. Kromě toho pedagogicky působil i na další akademické půdě - Technické univerzitě v Liberci. Úzce spolupracoval s kolegyní, dr. Květuší Slukovou a společně také publikovali řadu odborných pojednání z oblasti penologie, viktimologie a penitenciaristiky. K jeho stěžejním dílům patří třídílný triptych pod názvem Kapitoly z penologie vydaný v roce 2007 v Liberci, a jenž je vysoce erudovanou propedeutikou k hlubšímu studiu penologie a penitenciaristiky. Dr. Sochůrek se věnoval i organizování konferencí a seminářů, jež skvěle moderoval. Nezapomenutelné jsou jeho Penologické dny, jichž byl duší a pro rok 2018 již plánoval další. Když na nich vystoupil se svými přednáškami, ukázal všem přítomným, kdo je tady profesorem těchto nauk. Jako osobnost se dr. Sochůrek vyznačoval hlubokým humanismem, moudrostí a vzdělaností. Pakliže dr. Aleše Kýra lze považovat za novodobého Františka Josefa Řezáče, pak dr. Jan Sochůrek je vtělená reinkarnace docenta Jiřího Čepeláka. A já si marně lámu hlavu, kdo zacelí mezeru po jeho opuštěné židli. A tak, jak jsem své poselství zahájil slovy dr. Jana Sochůrka, dovolím si je ukončit rovněž jeho slovy: „Všichni, kdo ho znali, obdivovali nejen jeho vitalitu a skromnost, ale i velký rozhled, znalosti, životní zkušenosti, velkorysost, přejícnost a ochotu pomoci. Jeho úmrtí je velkou ztrátou pro českou penologii, penitenciární psychologii a všechny, kdo jsme měli tu čest se s ním osobně poznat a setkávat.“ „Opustil nás laskavý člověk, kolega, učitel a rádce, dr. Jan Sochůrek“. (Ing. František Vlach, ředitel Akademie Vězeňské služby ČR). Autor: Miloslav Jůzl