Akademie VS ČR

Dne 28. ledna 2018 krátce před jedenáctou hodinou večer dotlouklo srdce vyčerpané po dvouletém boji se zákeřnou onkologickou chorobou. Zemřel PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D. Tato zpráva se ještě téže noci šířila mezi lidmi, kteří ho měli rádi, do poslední chvíle na něho mysleli, podporovali ho v boji s nemocí a bolestmi. Odvahu mu dodávat nemuseli, té měl po celý život na rozdávání. Všichni smuteční hosté, kterých se v libereckém krematoriu 2. února sešly snad více než dvě stovky, se shodli na tom, že oni byli jen špičkou ledovce z velkého množství lidí, kteří na Jana Sochůrka vděčně vzpomínají. Byli to kolegové z vězeňství, kde působil ihned po skončení svých univerzitních studií od roku 1973, byli to studenti různých kurzů na mnoha vysokých školách a kolegové z Akademie Vězeňské služby ČR, kde působil jako učitel a výzkumný pracovník posledních 16 let, a kolegové z katedry sociálních studií a speciální pedagogiky Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, kde působil celé poslední dvě desítky let. V podstatě do posledních možných chvil se svým příznačným intelektuálním nasazením intenzivně pracoval. Na jeho stole v Akademii VS ČR zůstaly po jeho náhlém odchodu do nemocnice rozložené otevřené knihy, dokumenty a lístky s poznámkami k práci, od které ho svou krutou silou nečekaně a navždy koncem října 2017 odtrhla postupující nemoc. Odolával jí statečně. To mohou potvrdit účastníci Penologických dnů, které v Akademii VS ČR založil a zorganizoval prvních 5 ročníků. Osobně moderoval pátý ročník této konference penitenciaristů 20. a 21. září 2017 a v roli hostitele vysloveně zazářil bez jakékoli známky oslabení, jaké by po několika operacích jistě bylo omluvitelné. V zájmu konference plně zúročil svou dlouholetou profesní a učitelskou zkušenost. Každý člověk v životě hraje několik rolí. Přinejmenším roli profesní, roli ve své rodině a mezi přáteli. Lidé obvykle znají o druhém jen jednu, či dvě role z mnoha, které osoba neopakovatelně zastává, celek nahlížíme vždy jen zčásti. Pak si klademe otázku: Kdo to vlastně byl? PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D. (15. 11. 1950 – 28. 1. 2018) byl psycholog, vysokoškolský pedagog a výzkumný pracovník. Zaměřoval se zejména na penitenciární psychologii, forenzní psychologii, adiktologii aplikovanou v podmínkách vězeňství a viktimologii. První dosud stále citovanou vědeckou studii zaměřenou na zacházení s drogově závislými vězni publikoval již v roce 1976 a od té doby se stal autorem, či spoluautorem mnoha vědeckých publikací, článků a vysokoškolských učebnic. Po celý profesní život se podílel na penologických výzkumech nejen v rámci České republiky, ale i na mezinárodní úrovni. O své poznatky se dělil s kolegy na konferencích a při přednáškách na Technické univerzitě v Liberci, ale i na dalších univerzitách v České republice i v zahraničí. Během 44 let své praxe pomáhal v profesní orientaci a odborném růstu více než jedné generaci vězeňských specialistů, ale i odborníků v dalších oborech, kteří se k němu rádi hlásí jako ke svému učiteli. V odborné práci byla pro něho charakteristická kritičnost, objektivita a přísně vědecká metodologie ověřování faktů. Přitom byla pro něho příslovečná hluboce lidská empatie, ochota ke spolupráci a schopnost citlivé podpory odborného rozvoje mladších kolegů, jimž zůstává příkladem v profesi i v soukromém životě. Ministr spravedlnosti České republiky JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., v loňském roce již potřetí oceňoval práci zaměstnanců a příslušníků Probační a mediační služby a Vězeňské služby ČR jako jednotlivců i kolektivů v mnoha kategoriích a nejvyšší ocenění, uvedení do „Síně slávy“, udělil 26. června 2017 právě Janu Sochůrkovi. Laureát poděkoval za své ocenění několika slovy, z nichž citujeme: „Skromným dílem jsem se pokusil rozšířit nepříliš početnou penologickou literaturu ve formě učebních textů nebo statí v odborných časopisech. Zejména jsem se snažil seznámit odbornou i laickou veřejnost s tím, jak je práce ve vězeňství těžká a náročná zejména na psychiku všech, kteří tam pracují. Vím, a to přináší kritická sebezkušenost, že ne všechno se mi podařilo na sto procent. Některé věci bych dnes řešil úplně jinak než v okamžiku, kdy se řešit musely. Snad jich nebylo moc. Ale takový už je život.“ Svůj přínos označil slovem „skromný“ a takový byl i v soukromém životě. Ve volném čase se zabýval na vysoké odborné úrovni rybařením, zkrášloval prostředí kolem své chalupy a rybníka, byl nadšeným příznivcem sportu, fandil hlavně našim hokejistům a fotbalistům. Kvůli fotbalu se podíval i na slavná hřiště v Evropě, například hřiště fotbalového klubu Arsenal v Londýně. Jako turistovi mu nestačilo jen ležení na pláži, ale zajímal se o domácí i zahraniční památky a dějiny lidstva. V kultuře nezůstával pozadu a často navštěvoval divadlo v Liberci, ale i divadla v Praze, měl rád operu i muzikály. Vášnivé povzbuzování k odvaze, jednotě a naději ve sborovém zpěvu „Va pensiero su l'ali dorate“ z opery Nabucco Giuseppe Verdiho jsme slýchali až za dveře jeho pracovny a zaznělo i nad jeho rakví. Často citoval dlouhé odstavce z klasické literatury české i zahraniční. Asi uměl zpaměti všechny epigramy Karla Havlíčka Borovského, úryvky z Haškova Švejka, jimi vtipně glosoval složité problémy odborné i starosti všedního života. Své referáty často opíral o moudré citáty antických i jiných klasiků, někdy překvapil recitací lyrických veršů Puškinových. Jeho zájmy byly ale všestranné a těžko se dá najít nějaký obor, o kterém by nic nevěděl. Za všechny zdrcené pozůstalé, kolegy a přátele při rozloučení s Janem Sochůrkem promluvila jeho dlouholetá spolupracovnice Mgr. Květa Sluková, Ph.D., a zmínila se i o nezměrném úsilí, které své práci věnoval nedbaje odpočinku: „Němí a bezradní zůstáváme stát nad tímto zážitkem a pro jeho nejbližší, nejvíce postižené, jen těžko nalézáme vhodná slova útěchy. V takových okamžicích se mohou vynořit pochybnosti o smyslu všeho konání a dostaví se otázka: Je vůbec naše pracovní nasazení přiměřené? Je a bylo všechno tak naléhavé a důležité i tváří v tvář smrti?“ Ano, těžko hledáme slova útěchy pro jeho rodinu. Vždycky byl hrdý na to, že mohl své vlasti vychovat tři syny, čestné a poctivé občany. V posledních dnech se jako dobří andělé u jeho lůžka střídaly jeho manželka a dcera. Těm všem chybí starostlivý manžel a otec. Jeho ztráta je pro ně nenahraditelná. Jen vzpomínky, plynoucí čas a láska přenášené do dalších generací mohou vyplnit prázdné místo a zhojit nyní čerstvě palčivou bolest. Nechť jsou i tyto řádky také projevem účasti a soustrasti. Ano, Jan Sochůrek nám chybí. Chybí nám jako psycholog forenzní a penitenciární, penolog, adiktolog, viktimolog, či prostě kolega a přítel. Jeho dílo zůstává pro nás závazkem, abychom chránili čest jeho památky a ve všem dobrém, co započal, pokračovali. Autor: PaedDr. Lubomír Bajcura, Ph.D. Foto: archiv AVS