Akademie VS ČR

Asi nikdo dnes již nepochybuje, že mezinárodní spolupráce má velký význam v mnoha oborech lidské činnosti. Vzájemná výměna zkušeností i inspirace novými myšlenkami žene kupředu vývoj, případně může upozornit na rizika slepých uliček. Ani vězeňství v tomto ohledu nezůstává stranou. 

Výměnné stáže či pracovní návštěvy proto nejsou žádnou výjimkou. Tematicky však v tomto ohledu doposud zůstávala poněkud stranou vědeckovýzkumná činnost na poli historickém. Jenže právě letošní rok se zdá být přelomovým i pro bádání zaměřené na dějiny výkonu trestu a všeho, co s ním souvisí. 

Za zásadní krok kupředu je možné považovat slibně se rozvíjející spolupráci mezi Akademií Vězeňské služby ve Stráži pod Ralskem (AVS) a francouzskou École nationale d’administration penitentiaire (ÉNAP), sídlící v nevelkém městě Agen. Obě jmenované instituce, zaměřené především na vzdělávání vězeňského personálu, zahrnují do své organizační struktury i malá pracoviště zabývající se právě historií a navíc mají jako další společné téma expozice o dějinách vězeňství, určené především ke vzdělávání nových příslušníků i zaměstnanců. 

Součástí AVS je samozřejmě Kabinet dokumentace a historie (KDH) a v případě francouzské školy se jedná o oddělení pro výzkum a mezinárodní vztahy (DRDI).

První kontakt mezi historiky z Čech a Francie proběhl v červnu letošního roku, kdy z ÉNAP přiletěla na týdenní návštěvu Catherine Penicaud, zástupkyně ředitele DRDI a Fabinne Huard-Hardy, badatelka zaměřená především na právní dějiny. Bylo vcelku samozřejmé, že jako historik jsem pro obě jmenované asi nejbližším kolegou, pročež mi připadl úkol postarat se o jejich doprovod a provést je časově náročným programem. Ten kromě oficiálního seznámení se současným českým vězeňstvím zahrnoval především záležitosti související s dějinami, jejich výzkumem a prezentací výsledků odborné i širší veřejnosti. Stranou samozřejmě nezůstaly ani otázky muzejnictví. 

Zcela zásadním bodem pražské části programu byla návštěva Památníku Pankrác. Samozřejmě, že se nejednalo jen o běžnou prohlídku s klasickým výkladem, tak jak je tomu u obvyklých exkurzí. Dlouhé debaty v angličtině u jednotlivých exponátů pro mě zpočátku představovaly doslova noční můru, jelikož jsem musel rychle oprášit trochu pozapomenuté jazykové znalosti, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Památník francouzské kolegyně doslova uchvátil, zejména kvůli jeho rozsahu. Ten totiž výrazně převyšuje prostory jejich muzea, a tudíž nemají možnost přednášet novým příslušníkům o historii vězeňství přímo mezi dobovými reáliemi. Samotná sekyrárna v nich pak vyvolala silné emoce, nejen kvůli válečným událostem, ale i proto, že gilotina představuje ve Francii stále velmi citlivé či přímo ožehavé téma, jelikož byla jako popravčí nástroj užívána až do počátku 80. let 20. století. 

Součástí třídenního pobytu v hlavním městě byly i další oficiální akce zaměřené na historická témata. Nechyběla prohlídka Muzea Policie České republiky, které opět zaujalo svým rozsahem. Muzeum Policejní prefektury v Paříži (Musée de la Préfecture de Police) je totiž podle slov francouzských kolegyň výrazně menší. 

Závěrečnou „třešinkou na dortu“ pražské části programu bylo setkání s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a seminář o vývoji francouzského trestního práva pro studenty, který se mi podařilo definitivně dojednat nedlouho před příletem delegace. 

Oficiální část návštěvy samozřejmě doplnila ještě nezbytná mnohahodinová prohlídka centra Prahy s výkladem o historických a architektonických pozoruhodnostech. Červnové počasí a téměř tropické teploty, současně s neustálou konverzací v angličtině, proměnilo odpočinkovou vycházku v nejnáročnější část programu. Byl jsem proto docela rád, když Catehrine i Fabienne odmítly pěší výstup z Malostranského náměstí na Pražský hrad kvůli únavě. 

Zbývající dva dny návštěvy se kromě transferu na letiště odehrávaly především v AVS, kde samozřejmě proběhlo oficiální uvítání, prezentace školy a prohlídka, včetně praktických ukázek výuky. To už překlady převzala především Iva Prudlová a já si mohl konečně trochu vydechnout. Bylo to zapotřebí, jazyk se mi už doslova motal a mozek odmítal spolupracovat. Spíše jako doprovod jsem se zúčastnil návštěvy Vazební věznice v Liberci a podvečerního programu v Novém Boru. 

A protože nešlo jen o zdvořilostní návštěvu, přišly na řadu i diskuze o tom, jakým způsobem by bylo možné spolupracovat v příštích letech. Prvotním závěrem se stala domluva o výměně cenných historických fotografií z vězeňského prostředí, které měla delegace velký zájem, jelikož v ÉNAP neustále rozšiřují a doplňují rozsáhlou kolekci s touto tématikou. Ani KDH není v tomto ohledu pozadu, takže náš depozit se stal velmi „cenným zbožím“ pro utužování vzájemných vztahů se spřízněným zahraničním pracovištěm. 

Úplný závěr pak představovala dohoda o tom, že další témata společného úsilí projednáme až během mojí plánované zářijové návštěvy ÉNAP. 

Čas od června do druhé půlky září utekl rychleji, než bych čekal. Dalo by se říci, že jsem se ani nestačil ohlédnout a už byl čas zabalit kufr.  Let na trase Praha-Frankfurt-Toulouse uběhl příjemně, tedy až na delší čekání během mezipřistání. I když s určitými obavami, těšil jsem se na zajímavý týden nejen v ohledu současného vězeňství, ale především na odborné setkání s kolegy ze země, která do historické vědy přinesla mnoho nových metodologických přístupů, vzpomeňme kupříkladu školu Annales a jména jako Marc Bloch, Jacques Le Goff či Georges Duby. 

Už samotné přistání v Toulouse bylo velmi inspirativní. Letadlo se pomalu blížilo k zemi a já sledoval, jak pod námi ubíhaly vesničky plné domků postavených v duchu typické jihofrancouzské architektury, téměř na každé zahrádce velký bazén s průzračně modrou vodou a pozdně letní slunce, které se pomalu chýlilo k západu; okamžik veskrze literární, jenž svádí k zamyšlení a povznáší ducha. Leč povinnosti doprovázející přílet do cizí země mě z příjemného rozpoložení záhy vytrhly. Fronta k okýnku, kde bylo potřeba předložit doklady i zdánlivě nekonečné čekání na kufr, plné nejistoty, jestli ho ve Frankfurtu naložili do správného letadla, opravdu není příliš povznášející moment. Po vyřízení nezbytně nudných formalit už ale začal pobyt, na který se dlouho vzpomíná. 

Nadmíru srdečné přivítání se známými tvářemi ještě na letišti dalo tušit, že i když je přede mnou opravdu náročný pracovní týden, bude zároveň týdnem plný navazování nových přátelství a prohlubování těch dosavadních. 

Již první večer mě po příjezdu do Agen zaujal velkoryse pojatý areál ÉNAP, ne nadarmo nazývaný kampus. Ačkoliv se nejedná o vysloveně univerzitní prostředí, nese toto označení oprávněně. Rozlehlý prostor bývalého statku, přebudovaný na moderní zařízení určené novým příslušníkům i zaměstnancům francouzské vězeňské služby zahrnuje jak vlastní školní a administrativní budovu, simulační prostory, střelnici, tělocvičnu a samozřejmě také domky určené k ubytování studentů společně s jídelnou. 

Program návštěvy byl rozdělen do tří dnů, přičemž první je bezpochyby možné považovat za nejoficiálnější. Hned ráno proběhlo uvítání ředitelkou školy Sophií Bleuet i jejími kolegy z vedení DRDI. Navýsost formální seznamovací diskuze ve mně vyvolávala velké obavy, skoro bych řekl, že jsem po dlouhé době trpěl trémou. Ještě, že venkovní teplota přesahovala třicet stupňů a nebylo poznat, jak moc se kvůli nervozitě potím. Přece jen s nejvyššími představiteli francouzské akademie pro vězeňský personál o své práci nehovořím každý den, nadto v angličtině s překladem do francouzštiny. Ale obavy záhy opadly a já se trochu víc rozmluvil, takže k očekávané katastrofě nedošlo. 

Prohlídka školy i vrchol oficiálního setkání v podobě podpisu smlouvy o mezinárodní spolupráci mezi AVS a ÉNAP ředitelkou školy už ze společenského hlediska probíhal bez jakýchkoliv komplikací. Že jsem neočekával uspořádání navýsost formálního ceremoniálu před státními vlajkami Francie a České republiky je věc druhá. Naštěstí se mi do kufru vešla k saku i kravata. 

Nejpestřejší program z hlediska poznávacího přišel na řadu druhý den. Po snídani v jídelně pro studenty byla naplánovaná prohlídka nepříliš rozsáhlé vazební věznice v Agen, která má velikostně nejblíže asi ke znojemské věznici. Jelikož mně francouzské kolegyně během návštěvy Pankráce v červnu překvapily údivem nad tím, jaký panuje v podmínkách vazební věznice klid a pořádek, očekával jsem neobvyklý zážitek. Ve Francii jsou prý obvyklé neustálé nepokoje a křik. Nic podobného popisu však nebylo k vidění. Na mé překvapené otázky se mi dostalo vysvětlení, jež bylo neméně udivující. Agen je totiž jen malá regionální vazební věznice, kde je klid a situace velmi podobná českému vězeňství. Jenže ve větších ústavech je situace zcela jiná. Jako odstrašující příklad lze zmínit vazební věznici Fleury-Mérogis jižně od Paříže, kde pobývá více než čtyři tisíce vězňů a je největším vězeňským ústavem v Evropě. Oficiální maximální stavy uváděné na internetových stránkách se však rozcházejí s informací, která byla zahrnuta do jedné z prezentací o francouzském vězeňství, kde se objevil dokonce údaj o šesti tisících osobách pobývajících za mřížemi. V těchto pro nás nepředstavitelných podmínkách je třeba požár na cele téměř každodenní záležitostí. 

Odpoledne patřilo historii, a to ve velmi nečekané podobě. Podle programu byla připravena prohlídka věznice Saint-Michel v Toulouse, která vznikla v polovině 19. století a má za sebou pohnuté události spojené s popravami francouzských odbojářů během druhé světové války.  Že je však od roku 2004 uzavřena a bez jakéhokoliv využití chátrá, jsem opravdu netušil. Proto mě překvapilo, když nám po příjezdu na místo bývalý vrchní dozorce, který ve věznici dříve pracoval, rozdal baterky, jelikož uvnitř někdo rozkradl měděné dráty a nefunguje elektřina. Po otevření velké kovové brány jsem ale rychle pochopil, jaká je skutečnost. Vytlučená okna s rozlámanými rámy i křovím obrůstající rozpadající se věznice prozrazovaly pravý stav věcí. Ještě napínavější to bylo uvnitř v potemnělých sálech věznice postavené na základě panoptického systému, jako například Bory v Plzni. Když jsem v šeru nahlížel do jednotlivých místností i samostatných křídel, kde bezútěšně profukoval vítr a poletovali holubi, přišlo mi, že namísto v Toulouse se nacházíme v pevnosti Boyard a starý dozorce při vyprávění vypadal čím dál více jako pověstný otec Fura. Už jen Paklíč chyběl! K působivosti momentu přispěli i vzkazy vyškrábané do podlahy vězni, kteří v 19. století čekali na deportaci do zámořských pracovních kolonií. Zlatým hřebem této neobvyklé exkurze se ale stal výstup na kupolovitou střechu centrální budovy po starém rozvrzaném dřevěném schodišti hrozícím, že se každou chvíli propadne.  Naštěstí vydrželo a navíc umožnilo i neobvyklé výhledy z míst, kam nemají běžně přístup ani obyvatelé Toulouse. 

Třetí a poslední den časově náročného programu byl pro změnu nejvíce zaměřen na odborné prezentace spojené s neméně fundovanými diskuzemi. Všechno zásadní se proto odehrávalo přímo ve škole. Dopoledne velmi zajímavá přednáška o vývoji vězeňského systému ve Francii a vzdělávání personálu. Za zmínku stojí několik poznatků, které mi z českého hlediska přišly až skoro raritní. Patří k nim například zavádění hlídkových věží (francouzsky mirador) teprve v 80. letech 20. století, tedy v době kdy u nás byly naprostou samozřejmostí. Stejně tak rušení společných cel pro čtyřicet a více vězňů, o modernizaci posledních ústavů, kde se ještě využívali záchodové kbelíky, nemluvě. V ÉNAP se však nezabývají jen historickým bádáním, takže bezprostředně na prezentaci navázalo setkání se všemi vědeckými pracovníky – psychology, sociology i právníkem. DRDI je totiž oddělení, které provádí penologický výzkum interdisciplinárně v rámci jednoho pracoviště, což má bezpochyby pozitivní dopad na jejich výstupy. Z toho plynoucí otevřenost k myšlenkám  jiných oborů se rychle projevila během debaty o mém projektu, který se zabývá zemřelými ve výkonu vazby a trestu v letech 1948 až 1965. Všichni v podstatě ihned kladli podnětné otázky a přinášeli nové úhly pohledu na téma, vycházející právě z jejich odbornosti. 

Odpoledne pak už bylo čistě historické. Nejprve seznámení s odbornou interaktivní knihovnou, která nese pojmenování „Médiathèque Gabriel Tarde“, na počest významného sociologa a právníka Gabriela Tarde (1843-1904). Rozdělena je na veřejnou část se studovnou pro studenty školy i učitele a uzavřený depozit, kde je uložen rozsáhlý knižní fond z pozůstalosti zmíněného sociologa, postupně doplňovaný o další zásadní přírůstky. Obsahuje proto také velmi vzácná první vydání knih od takových autorů, jako byl například Charles Louis Montesqieu (1689-1755). Nejstarší je pak právní kniha z 16. století, jenže ta byla v době mé návštěvy bohužel v restaurátorské dílně. I tak jsem ale dlouhé desítky minut doslova pročesával jednotlivé regály a nacházel jeden skvost za druhým. Za zcela unikátní z českého pohledu je možné považovat kompletní řadu sborníků z kongresů Mezinárodní komise pro trestní právo a vězeňství z let 1872 až 1950. 

V knihovních či archivních depotech mám vždy pocit jako by se zastavil čas a  přestávám sledovat okolní svět. Francouzští kolegové měli sice pro mé zaujetí velké pochopení, ale přesto mě museli upozornit, že je potřeba ještě stihnout naplánovanou prohlídku muzea historie vězeňství. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, zajímalo mě totiž srovnání s naším Památníkem Pankrác. Hledisek, jak obě expozice poměřit, se nabízí mnoho. Prostorové možnosti, scénář, exponáty nebo účel a způsob využití. Podrobná analýza by bezpochyby vystačila na samostatný článek. Tudíž jen krátké shrnutí toho nejdůležitějšího. První, co mě napadlo, byla naše výhoda umístění v autentických prostorách pankrácké věznice. Naproti tomu francouzské muzeum je součástí nově vystavěného areálu školy. Na to přímo navazuje vlastní velikost, která rovněž okamžitě mluví v český prospěch. Jak již zmiňoval úvod článku, jedna místnost v Agen nemůže Pankráci konkurovat. To také bylo ihned kvitováno a kolegové z ÉNAP nám doslova závidí možnost přednášet o historii vězeňství přímo v „dobových reáliích“. Odlišný je i scénář expozice. Na rozdíl od našeho chronologického uspořádání od nejstarších dob až téměř k současnosti je francouzské muzeum vybudováno podle schématu tematických celků, což plyne z toho, že má mimo jiné sloužit i jako pomůcka při přípravě učitelů, kteří tak mohou najít všechny potřebné informace ke konkrétnímu tématu uceleně na jednom místě. Těžko říci, jestli je některá z nastíněných variant lepší. Každopádně jsou založeny na odlišné filozofii vytyčené při vzniku muzea a obě mají bezpochyby svoje využití. Aby to však nevypadalo, že se pouze snažím vyzdvihovat Památník Pankrác, ve francouzský prospěch naopak mluví očividně větší finanční rozpočet při vzniku muzea. 

Z krátké závěrečné diskuze, která byla výrazně poznamenána únavou všech zúčastněných po celodenním programu, vyplynulo několik témat možné spolupráce v příštích letech. Jednak je to možnost sdílení historických fotografií, tak jak už padlo při červnové návštěvě v Čechách. Na to by mohla navázat kooperace v muzejnictví. Především možnost výměny exponátů pro potřeby příprav, úpravy, či doplnění expozic (historické uniformy, další výstroj a výzbroj dozorců, reálie ze života vězňů - jídelní náčiní, oblečení vězňů, nepovolené předměty). Opomenout nelze ani hledisko vědeckovýzkumné, které lze rozdělit na dvě části. První je vzájemná podpora bádání ve smyslu pomoci při zajišťování odborné a historické literatury a dokumentů (případně zajištění elektronických kopií potřebných archivních dokumentů). Součástí této kategorie kooperace je rovněž výměna elektronických kopií historických fotografií vězeňských objektů i ze života vězňů, o které má francouzská strana velký zájem, jelikož je vytvoření souborů fotografií s touto tématikou jedním ze současných projektů výzkumného oddělení. 

Druhou, ještě zásadnější možností, je zpracování komparativních studií o historii vězeňství. Prvotním styčným tématem by mohla být analýza vězeňských reforem od poloviny 19. století do počátku 20. století. Z francouzské strany je pak zájem o představení osobností vězeňských reformátorů v Čechách i celém Rakousku-Uhersku, jejich života a práce. 

Zcela vyčerpán jsem se ještě večer před odletem vypravil nakoupit nezbytné dárky pro nejbližší, samozřejmě nepříliš těžké, abych nepřekročil váhový limit kufru. Ideální tak byly rozličné krajové speciality jako čokolády, koření, sušenky. Asi netřeba více rozepisovat, každý kdo cestuje, podobné chvíle prožil už mnohokrát. Jak tedy návštěvu ve Francii zhodnotit? Jednoznačně pozitivně. Nejen, že jsem poznal to, jak vypadá současné vězeňství a výzkum jeho historie v zahraničí, ale zároveň se podařilo otevřít dveře k další spolupráci. To bezpochyby podpoří také navázání nových kontaktů, které během týdne pomalu ale jistě přecházely z čistě pracovních ve vyloženě přátelské, což podpořila i vstřícná povaha a otevřený či přímo srdečný přístup kolegů ve Francii. 

Autor: PhDr. Ondřej Hladík Foto: PhDr. Ondřej Hladík