Akademie VS ČR

Dne 19. května 2017 se konal ve Stráži pod Ralskem challenge cup, kterého se účastnili i zástupci z řad zaměstnanců Akademie VS ČR V současné době se oblíbeným způsobem, jak stmelit pracovníky soukromých firem či různých institucí, stala účast týmů zaměstnanců na sportovních podnicích. Hojně rozšířenou formou těchto aktivit jsou štafetové závody, ať už se jedná například o triatlon či kvadriatlon. Důvod je zřejmý. Společné úsilí v několika disciplínách, a snaha o dosažení co nejlepšího výsledku, v optimálním případě dodá vzájemným vztahům na pracovišti mnohdy postrádaný rozměr vycházející z kolektivního intenzivního prožitku. Právě takto pojatý závod se pod názvem Strážský challenge cup konal v pátek 19. května ve Stráži pod Ralskem, tedy městě, kde sídlí Akademie Vězeňské služby. Štafeta sestávala ze čtyř disciplín – běh, kánoe, kolečkové brusle a horské kolo. S ohledem na účast převážně amatérských zapálených sportovců, nebyly tratě nijak dlouhé. Běh pět kilometrů, kánoe dva kilometry po místním jezeře, brusle čtrnáct kilometrů po cyklostezce směrem na Osečnou a konečně cyklisté měli vyměřeno deset kilometrů po „zámeckém“ okruhu, stejně jako běžci. Nedlouho před startem v Akademii vznikla myšlenka, že i učitelé a další zaměstnanci by mohli překonat vlastní limity, utvořit soutěžní tým a zabojovat, když už ne o cenné kovy, tak alespoň o utužení vlastní kondice. Ačkoliv to zpočátku nevypadalo úplně snadně, utvořila se nakonec skupina (všeho)schopných odvážlivců, kteří neváhali nasadit i vlastní zdraví. Sestava nakonec vypadala takto: Vladimír Kupec – běh, Jan Třešňák a Jan Hrnčárek – kánoe, Boris Létal – kolečkové brusle a z Prahy dorazil jako cyklistická posila pracovník Kabinetu dokumentace a historie Ondřej Hladík, pravidelný účastník maratonů horských kol s bohatými závodními zkušenostmi. V den D se všichni jmenování před stratem sešli u vleku vodních lyží, který se proměnil v zázemí závodu, místo registrace, startu i cíle. Situace vypadala velmi nadějně. Počasí, které celý předchozí týden děsilo nevyzpytatelností, se umoudřilo, takže slunce začalo připalovat skoro letně a dobrá nálada panovala mezi členy všech týmů, včetně borců z Akademie. Okolo půl čtvrté odpoledne to vypuklo a jako první vyrazili běžci na okruh dlouhý dva a půl kilometru (absolvovali jej dvakrát), který vedl po břehu jezera, pak kolem domku hrázného nahoru lesem do prudkého kopce a přes lipovou alej na zámek. Otočka na nádvoří přinesla zajímavé zpestření, jelikož se jedná o jednu z mála možností jej navštívit (tedy pro ty, kdo měli sílu rozhlížet se). No, a pak zpět přes most, za ním doleva dolů a po úbočí kopce zpět k jezeru, okolo kurtů až k otočce poblíž vleku pro vodní lyže. Vláďa, coby akademický běžec se sice do nelítostného souboje pustil s veškerým úsilím, ale v náročném terénu mu přece jen poněkud docházely síly. Povzbuzování „...už jenom jedno kolo a budeš v cíli...“, proto kvitoval nesrozumitelnou odpovědí procezenou skrze zuby (je pravda, že by asi stejně byla nepublikovatelná). Svůj úkol však zvládl se ctí, načež nastoupilo duo Honza a Honza. Po převzetí štafety odrazili kánoi od břehu a mocně zabrali pádly, až se za nimi vířila voda. Během zdánlivě nekonečné trasy po zcela stojaté vodě, jež výrazně vysiluje, ale prokázali maximální fyzickou připravenost, takže jednu z lodí předehnali. Slunce už v té době doslova připalovalo, takže ač na vodě, určitě se hodně zapotili. V už téměř letním odpoledni tak nadešla chvíle pro bruslaře Borise, který měl ten den nejdelší trasu. Čtrnáct kilometrů, byť na rychlých in-linech, je přece jen poměrně poctivá porce dřiny i pro trénovanější sportovce. Přes to se také on snažil, vydal ze sebe všechny síly co mě i neměl a do cíle dorazil se sveřepě suverénním výrazem ve tváři. Naproti tomu závěrečný úsek štafety určený cyklistům, činící pouhých deset kilometr, představoval pro zkušené jezdce běžný rychlostní interval, jakých v přípravě absolvují celou řadu. A to se týkalo i Ondry nervózně přešlapujícího na startu, když vyhlížel modré triko s číslem 17 v cílové rovince bruslařů. Nervozita se postupně zvyšovala, jelikož po třech předchozích disciplínách nebyla ztráta na vedoucí týmy nejmenší, obzvláště poté, co vítězové začali dojíždět do cíle. Když bruslař dorazil, předal plácnutím štafetu a konečně si vydechl. Kdežto závod uzavírající biker Ondra musel zabrat ze všech sil při snaze vylepšit výsledný celkový čas. V ostrém tempu projel desetikilometrovou trasu jako jeden dlouhý sprint. Pro představu, jak to asi vypadalo, je možné říci, že jediné, co v tu chvíli maximálně soustředěný závodník vidí a vnímá je jen a jen cesta před ním. Všechno ostatní se změní v rozmazané barevné šmouhy a mizí někam dozadu, včetně pohledných slečen, které ukazují kudy dál. Doslova šílenou jízdu zakončil dlouhý spurt v cílové rovince, který si vysloužil potlesk přihlížejících. Ale tak to má být, každý závod končí pořádným finišem! A jak štafetový tým hájící barvy Akademie dopadl? Přes veškeré úsilí všech zúčastněných i zdrcující cyklistický závěr se podařilo porazit jen místní dobrovolné hasiče, ale i předposlední místo je lepší, než skončit na úplném konci startovního pole. Na druhou stranu první testovací ročník účasti pedagogicko-badatelského týmu na Strážském challenge cupu prokázal, že účast na štafetovém závodě nemusí být ani mezi pedagogy něčím nemyslitelným a je tak vlastně výzvou a závazkem pro příští rok. Takže zbývá už jen začít pořádně trénovat! Autor: PhDr. Ondřej Hladík