Generální ředitelství

 PRAHA 27. října (VS ČR) - Rozhovor s kaplanem Věznice Stráž pod Ralskem, Martinem Škodou:

Ráda bych se vás zeptala na váš nový společný projekt CB Liberec a MVS, Metanoia II, tedy patrně Změna mysli, někdy i ve smyslu pokání? Mohl byste vysvětlit teologické významy tohoto slova a pak i stručně popsat nový projekt? Asi nejprve zarazí v názvu číslice dvě. Zkusme si představit vězně, který během svého pobytu ve věznici pocítí provinění za svůj spáchaný skutek, setká se s duchovním a je jím veden k tomu, aby změnil své jednání a chování a v konfrontaci se skutkem i tento podle svých možností odčinil. Právě ta změna mysli a jednání ve spojení s vírou, která se děje ještě během pobytu ve vězení, je takovou první fází. Druhou fází je řekněme praktická část po propuštění z vězení, kdy se člověk snaží postavit na vlastní nohy a prakticky činit to, k čemu ho jeho Metanoia vybízí. Přičemž ta druhá fáze po propuštění je samozřejmě mnohem těžší a její uskutečnění se neobejde bez kvalifikované pomoci zvenčí. Metanoia tedy v širším smyslu znamená obrácení se od dosavadního způsobu života, změnu smýšlení, jednání, hlubší změnu praktického života, obrácení k bohu. Paradoxem služby, nejen duchovního ve vězení, zůstává skutečnost, že jej vězni nezřídka vyhledají právě s žádostí o tu praktickou pomoc. Ale i to má vzhledem ke specifičnosti vězeňského prostředí svoji logiku a bůh to umí použít k dobrému.

Jsem za projekt Metanoia velmi vděčná, protože přináší další rozměr pro práci s odsouzenými na svobodě, tedy v postpenitenciární péči, kde v tuto chvíli roste něco opravdu nového, co skládáme společně z vašich zkušeností, ze zkušeností, kaplanky Květy Jakubalové, Jana Valeše,  sboru Liberec a práce MVS. Projekt dává nové možnosti spolupráci s domem Sv. Dismase a dalšími subjekty.  Co považujete za nejvýznamnější možnost ve chvíli, kdy se projekt vlastně ještě testuje?

Především projekt řeší v malém rozměru tolik potřebnou pomoc právě v období po propuštění, které je mnohdy obdobím pro bývalého vězně nejtěžším. Dále vidím smysl projektu v tom, že dokázal spojit svojí otevřeností právě různé subjekty s různým typem pomoci a v ekumenické spolupráci. Má ambice vhodně zapojit zázemí, které mohou poskytnout církve a zároveň využít bohatých zkušeností z práce s vězni, jako má křesťanská organizace MVS. V oblasti pomoci propuštěným je projekt otevřený spolupracovat s dalšími vhodnými subjekty.

Přináší vám to radost?

Ano. Člověk hledá neustále nové impulzy a motivy pro další službu a práce v projektu takovým impulzem pro mě osobně je.

Znám vás jako vězeňského kaplana, pedagoga, ale také jako otevřeného člověka s vynikající pověstí, velkého srandistu, ale i člověka pevného přesvědčení, člověka, který ví, že má smysl, co dělá, a také zarytého člena Vězeňské duchovenské péče, který má upřímně svou organizaci rád. Proč vás tedy napadlo, aby vznikl projekt Metanoia II  ve spolupráci s MVS, není to vlastně zvláštní?

Ano, je to šílené… Ne, teď vážně. Myslím, že tato spolupráce je smysluplná a svým způsobem i přirozená. Podnětů bylo víc. Původní nápad vzešel z Koncepce českého vězeňství do r. 2025, kde je v jednom z bodů uvedeno, že věznice mají spolupracovat s církvemi a církevními organizacemi při resocializaci vězněných osob, a také z dlouhodobé podpory Sboru CB v Liberci službě ve vězení. Ředitel věznice Stráž pod Ralskem, kde pracuji jako kaplan, Ladislav Blahník, mě vyzval, abych popřemýšlel o koncepci a já měl v srdci nějak pospojovat všechny ty úžasné lidi, kteří vězňům a propuštěným slouží v našem regionu. Sbor byl zase otevřený podpoře služby i finančně. Pak se uskutečnila řada jednání a nejlogičtější bylo spojit se s organizací, která má dlouhodobou moudrost a zkušenost v práci s propuštěnými osobami a stejně tak možnosti jim pomoci v praktických věcech a působí v této oblasti v regionu. No a tou je právě MVS. Díky spolupráci mnoha nadšených lidí se pak podařilo projekt vypracovat a zahájit první kroky v jeho realizaci.

Je mi jasné, že dlouhodobě pozorujete špatnou situaci svých klientů z vězení, když vycházejí na svobodu a máte dobře zmapované, co tito lidé potřebují. Jak moc jim může  pomoci, když dostanou finanční injekci – rozumnou cestou, tedy po částech, nebo skrze nákupy s mentory  apod. Pomoc po výstupu z výkonu trestu? Co naopak dělá s lidmi po výstupu nedostatek potravin a oblečení?

Po celé roky své duchovenské praxe ve vězeňství obhajují mnozí vězni svoji následnou trestnou činnost tím, že z věznic odcházejí prakticky bez prostředků a že jim nezbývá nic jiného, než znovu pokračovat v páchání trestné činnosti. Jako důležitou vidím v případě poskytované pomoci vždy potřebu určitého kontraktu s klientem.  To znamená pevně dohodnutý rámec a také formu poskytované pomoci, která umožňuje zároveň duchovním pozitivně dále působit na propuštěného, tak, aby žil v souladu jak se zákonem světským, tak i božím.

Jak vznikl ve sboru v Liberci nápad pomáhat potřebným lidem po propuštění?

 Ve věznici hodně velká část odsouzených přijde za duchovním s tím, aby pomohl řešit právě jejich neutěšenou situaci po jejich propuštění. Ta je trápí a v případě, že se jim ji nepodaří úspěšně zvládnout, končí zase rychle ve vězení. Jinými slovy, dosáhnout na zákonem poskytovanou pomoc nějaký čas trvá a jíst musí člověk zpravidla každý den. Díky jinému systému odměňování vězňů za práci ve vězení oproti minulosti, si pracující odsouzení nenašetří většinou potřebnou částku do začátku a pronásledují je navíc značné dluhy. To všechno dává prostor pro systematickou, ale i odbornou pomoc právě po propuštění. Důležitá je ale i zpětná vazba, možnost ověřit si získané informace apod. Tady je nutná spolupráce více lidí a vytipování vhodné pomoci pro konkrétní osobu. Liberecký sbor, jak již bylo řečeno, dlouhodobě pozitivně vnímá službu v rýnovické a strážské věznici. Mnoho vězňů našlo svoje zázemí pomocí služby kazatele Jana Valeše st. v jabloneckém sboru CB. Ve Stráži pod Ralskem zase spolupracuji já například s římskokatolickými duchovními a propuštění mohou najít zázemí v domě Dismas, spravovaným touto církví. Liberecký sbor tuto službu podporuje i finančně sbírkou ve sboru. Vnímal jsem však nutnost dát nějaký rámec, skrze nějž bychom mohli lépe pomáhat společně, jelikož se služba odsouzeným a propuštěným postupně rozrůstá. Myšlenku projektu jsem předložil libereckému Staršovstvu (vedení sboru), těm se nápad líbil a společně jsme ho dopracovali až do podoby projektu. Projekt získal podporu členů sboru a pak už nic nebránilo jeho realizaci. Co se týká praktické pomoci propuštěným, tak vnímám, že to je velice potřebná záležitost.

Souhlasilo s myšlenkou pomoci propuštěným lidem hned celé staršovstvo, nebyly zde přeci jen hlasy, které jsou běžné ve společnosti, že si to to tito lidé nezaslouží?

Tyto hlasy můžeme slýchat denně. Jak již bylo řečeno, staršovstvo již delší dobu vnímá službu vězňům jako potřebnou. Šlo tedy spíše o to, jak pomoci co nejlépe. Tím směrem jsme pak vykročili.

 Jak jako kaplan vnímáte spolupráci s MVS ?

Jako dlouholetý kaplan VSČR s dvacetiletou praxí a člen Velkého výkonného výboru VDP musím říci, že spolupráci vidím jako dobrou. MVS vyplňuje dle mého názoru přesně ty oblasti pomoci, na něž ostatním nezbývají síly. Vnímám pozitivně nadšení dobrovolníků pro službu, stejně jako odvahu, s níž se do takové činnosti pouštějí. V minulosti i dnes jsou však někdy diskutovány otázky, kde jsou hranice pastorační služby a kdo ji vlastně může konat dle zákona o církvích, kdo je k tomu kompetentní apod. Ve věznicích však možná víc, než kdekoli jinde platí, že pověřený duchovní vykonává pastorační péči ve spolupráci s ostatními duchovními a v součinnosti s křesťany laiky (volně podle kanonického práva). Vždyť pastorace není jen evangelizace. Je to dlouhodobý proces, dlouhodobá duchovní péče o člověka, v našem případě o vězně a zahrnuje v sobě i prvek té praktické pomoci, která je nutná.

Můžete něco říct o sobě a své kaplanské práci? Co je pro vás hlavním hnacím motivem, který vás drží uvnitř věznice? 

Smysl kaplanské práce vidím v tom, že se vnímám jako člověk povolaný právě ke kategoriální pastoraci tohoto druhu. Pomáhat lidem, kteří se ocitli jako vězni na okraji společnosti. Pomáhat jim najít smysl života na cestě k víře v boha a ve spáse zkrze Krista. To je totiž pro ně a nejen pro ně, jediná šance. Neznám totiž nikoho z lidí, kdo by dokázal opravdu odpustit všechny hříchy. Mnoho z těchto lidí ani neví, k čemu na světě jsou. Nic neumí, nic neznají, nic nechtějí, jsou i podle nich na nic. No a co s takovým životem?! Prosedět ho v kriminále? Taky nejsou schopni či uschopněni s tím doopravdy něco udělat. Dělají věci, které nechtějí dělat, ale nemohou si pomoci a pak končí ve vězení. To je prostor pro Krista. Vězení je právě pro mnohé příhodným zastavením v životě, aby mohli poprvé upřímně přijmout svůj vlastní život a začít ho měnit. To je přeci úžasná příležitost. K tomu na druhé straně žádný speciální lidský program bez víry, žádný způsob zacházení, žádné galeje samy o sobě člověka ještě nezměnily. Musela být i jiná motivace. Smysl vidím v tom, dávat skrze evangelium odpověď na onu 70 procentní recidivu, která netrápí zdaleka jen pracovníky věznic. Třeba skrze ty obrácené a polepšené následovníky. A další smysl vidím v tom, že další křesťané pomáhají takovým lidem venku. Pomáhají těm, u nichž to má smysl a systematicky. Pomáhají jim najít místo ve sborech a věnují se jim i v otázce praktické pomoci. Výborné je, že jako kaplan takové lidi znám a můžeme konat pastoraci vězňů společně a v návaznosti i po jejich odchodu z vězení.

Když přijdete mezi vězně, jak se cítíte? Je to už únavné, nebo vás to nabíjí energií? Je ve vězení bůh? Nebo spíše, kdy tam boha necítíte?

Věznice je složitý organismus a já se cítím někdy unavený z celkové komunikace napříč vězeňstvím. Když bych se mohl věnovat jen samotným odsouzeným, tak to by bylo výborné, ale jako všude… všechno má souvislosti. Z důvodů psychohygieny se snažím vymýšlet nové věci a účastnit se s vězni např. akcí mimo věznici. Letos jsme se např. zúčastnili běhu „Yellow Ribbon“ nebo se věnujeme brigádám na zámku Lemberk, během kterých se vždy najde prostor pro hlubší rozhovor i trochu neformální obecenství, jinak než ve vězeňské kapli. Pak mě dává energii, když mohu oslovovat návštěvníky věznice z řad jiných pracovníků institucí a někdy i škol právě v kapli nejen smyslem práce kaplana. K tomu učím Občanskou nauku na středním odborném učilišti pro vězně.. Prostě vytvářím si drobné radosti i v práci a službě, pokud to jde. Nevím, jestli jako kaplan dokážu úplně nevnímat boží přítomnost, ale co ve vězení vnímám určitě, to je přítomnost někdy až hmatatelného zla duchovní povahy. To je však zcela přirozené v kontextu toho, kdo a jak se do vězení dostává.

Co byste ve vězeňství změnil, kdybyste mohl změnit cokoliv mávnutím proutku?

Postoj některých lidí k výkonu trestu jako takovému ve věznici i mimo ní. V minulosti jsem také více let školil zaměstnance věznice v komunikaci a etice a často jsem slýchal, že jediné správné vězení je koule na noze, kamenolom a čtyři kulometné věže v rozích. Na takový názor se vždy vyplatila otázka: A jak byste chtěli, abychom se zachovali, kdyby se sem dostalo vaše dítě? Pak byla diskuse trochu otevřenější.. Toto souvisí i s neustálým hledání toho, co s vězeňstvím jako takovým. Přál bych proto vězeňství jasný směr, stabilizaci a jednoduchou srozumitelnou administrativu.

 Gabriela Kabátová