Zvětšit (Ctrl + "+")

Zmenšit (Ctrl + "-")

banner

Yellow Ribon Run

Yellow Ribbon Run pomáhá bořit předsudky. Upozorní na problém se zaměstnáváním bývalých vězňů. Na trať Maratonu Praha se letos s mottem Uteč předsudkům! postaví netradiční štafety. Budou složené z vězňů, bývalých odsouzených, příslušníků vězeňské služby, zástupce kanceláře ombudsmana a ředitelů velkých firem. Trička běžců ozdobí žlutá stužka a všichni společně budou poukazovat na problém obtížné zaměstnatelnosti osob po výkonu trestu. Yellow Ribbon Run se v České republice i v Evropě uskuteční poprvé a zcela prvně bude součástí běhu světového formátu.

Záštitu nad celou akcí převzali ministr spravedlnosti, ministryně práce a sociálních věcí, veřejná ochránkyně práv a mezinárodní organizace International Corrections and Prisons Association sdružující odborníky v oblasti vězeňství a nápravné péče z 80 zemí celého světa. Podpoří ji více než dvacet prestižních firem.

Myšlenka Yellow Ribbon Runu se zrodila v hlavě Gabriely Slovákové, ředitelky ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Běhu se žlutou stužkou se totiž zúčastnila v roce 2011 v Singapuru, kde se za jedenáct ročníků podařilo vytvořit přes dva tisíce pracovních míst pro bývalé vězně. Projekt ředitelku nadchl a od té doby chtěla podobnou akci uspořádat také v České republice. V realizaci myšlenky se spojily síly Vězeňské služby České republiky, platformy Business Leaders Forum sdružující společensky odpovědné firmy a RunCzech, pořadatele nejprestižnějšího běhu v České republice – Volkswagen Maratonu Praha.

Proč se do projektu rozhodl zapojit RunCzech? „Jsme tady proto, abychom vytvářeli určité hodnoty, Yellow Ribbon Run je právě jednou z nich. Myslím, že je velice důležité lidem, kteří udělali chybu a odpykali si svůj trest, umožnit důstojný návrat do společnosti,“ říká Carlo Capalbo, prezident organizačního výboru RunCzech. S maratonskou vzdáleností a žlutým trikotem se do pražských ulic vypraví několik štafet. Zatím trénují tři odsouzené ženy z věznice ve Světlé nad Sázavou, vězeň z kuřimské věznice a účast přislíbili tři bývalí odsouzení. Ti poběží po boku dvou desítek vrcholových manažerů, zástupců nadnárodních i českých firem. Se žlutou stužkou, kterou vyrobí odsouzené ženy ze Světlé nad Sázavou, však nepoběží jenom samotné štafety. Připnout si stuhu a vyjádřit tak svou podporu myšlence Yellow Ribbon Runu může každý z tisíců běžců, kteří 8. května 2016 poběží Volkswagen Maraton Praha.

„To, že běh realizujeme, je i unikátní vzkaz pro všechny, kteří jsou nyní ve výkonu trestu a budou v televizi sledovat, že lidé „venku“ si připínají žluté stužky na klopy. Tím tak lidem ve výkonu trestu posílají jasný vzkaz – že až vyjdou z věznice, budou ve společnosti přijati,“ dodává Iva Petříčková, výkonná ředitelka Business Leaders Forum, platformy předních firem, které se hlásí ke konceptu společensky odpovědného podnikání.

Volkswagen Maraton Praha je prvním závodem světového formátu, který myšlenku běhu se žlutou stužkou podpořil. „Nesmírně si vážíme odvahy a osvícenosti pana Capalba a věříme, že celý projekt i v České republice přispěje k rozvoji zaměstnávání vězňů. Recidivita vězňů totiž představuje enormní ekonomický problém, ale především lidské tragédie. Věříme, že stigmatizaci lidí po výkonu trestu je možné zlomit a otevřít pro ně možnosti pro důstojný život,“ podotýká Iva Petříčková.

„Našim cílem je povzbudit zaměstnavatele, aby přinejmenším přemýšleli nad tím, že i propuštěný vězeň může být vděčným a spolehlivým zaměstnancem. Věřím, že práce s vězni má smysl. Čím víc jim pomůžeme se začleněním do běžného života a řešením leckdy složitých životních problémů, tím méně bude obětí trestných činů,“ vysvětluje motivaci Gabriela Slováková. „Pokud díky našemu projektu získá práci byť jen jediný propuštěný vězeň, bude to skvělé,“ dodává Carlo Capalbo.

Další informace

Žlutá stuha – symbol pro návrat do společnosti, symbol naděje – vychází z písně Tie a Yellow Ribbon Round the Old Oak Tree. Tuto píseň vypráví někdo, kdo „si to odkroutil“ a není si jistý, zda je doma vítán. Píše dopis své lásce s prosbou, aby uvázala žlutou stužku kolem dubu před domem, pokud ho chce zpět ve svém životě. Muž okolo domu projede autobusem, a pokud neuvidí žlutou stužku, pochopí, že není vítán a nevystoupí. Okolo starého dubu nakonec uvidí uvázaných 100 žlutých stužek coby signál, že na něj doma čekají.

Novinky z Yellow Ribbon Run

Příběhy odsouzených

Momentálně je jejich „domovem“ věznice. Důvody, které je svedly až za mez zákona, jsou různé. Uvědomují si, že jedním ze základních předpokladů, jak za tuto mez po propuštění z výkonu trestu již nikdy nevstoupit, je mít práci. Tři ženy ze Světlé nad Sázavou a jeden muž z Kuřimi trénují na Yellow Ribbon Run. Jako členové štafet se žlutou stužkou chtějí zbořit předsudky – upozornit veřejnost na to, že i přes záznam v rejstříku trestů mohou být dobrými zaměstnanci…

Sandra

„Vyrůstala jsem v úplné rodině, i když otec v mých čtyřech letech od nás odešel, neztratila jsem s ním kontakt do jeho smrti, způsobenou dopravní nehodou. Do této doby jsem ve škole prospívala s vyznamenáním a patřila mezi nejlepší žáky. Ekonomická situace naší rodiny byla dobrá. Mohla jsem navštěvovat kroužek zpěvu, instrumentálu, tance, paličkování aj. Smrt otce mě velice zasáhla a nedokázala jsem se s ní vyrovnat. Ztratila jsem chuť žít a jediné, co mou bolest utišilo, bylo sebepoškozování. Začala jsem kouřit. Maminka nám chtěla dopřát psa a zahradu, tak přistoupila na prodej bytu. Při prodeji maminka naletěla podvodnici a přišli jsme o byt, nábytek, ale i o veškeré úspory. Skončili jsme v podnájmu a vystřídali jich celkem šestnáct – a důvod? Peníze. Zjistila jsem, jaké to je topit na Vánoce plynovou troubou, protože nám odpojili elektriku. Jaké to je nemít možnost otevřít okna, protože podnájem byl natolik levný, že okna byla trvale zalepena…

První ročník střední školy obchodní jsem dokončila a odešla za prací. Nenáviděla jsem chudobu. Potkala jsem kluka, zamilovala se a odešla z práce i z domova, abych s ním ze žárlivosti mohla trávit 24 hodin denně. Oba jsme byli chudí, ale z milujících rodin a toužili jsme po bohatství. To nás svedlo za hranice zákona. A čím víc jsme měli, tím víc jsme chtěli. Následovaly nekonečné výslechy, obvinění, vzetí do vazby a rozsudek, na který jsem se odvolala. Byla jsem po devíti měsících propuštěna na svobodu, do rozhodnutí odvolacího soudu. Našla jsem si práci, přítele, ze své iniciativy jsem navštěvovala probační službu, hradila jsem škodu, omluvila se poškozeným a trávila čas se svými nejbližšími. Jsem vděčná, že jsem mohla být doma, když mi umírala babička a přítelovi otec.

Nastal soud, kde jsem dostala nástup do výkonu trestu. Nastoupila jsem.

Nyní jsem ve výkonu trestu třetím rokem, přestala jsem kouřit, sportuji, letos ukončuji studium a již mám jiný žebříček hodnot, kde nejcennější je to, co si za peníze stejně nekoupím.

Podobný osud může potkat kohokoliv. Ať je to člověk z ulice, z výchovného ústavu nebo z úplné fungující rodiny.

…Jizvy na mé ruce jsou znakem mé slabosti, tetování mé nerozvážnosti, páchání mé hlouposti, běh mé vytrvalosti a tento příběh mé otevřenosti…“

Lenka

„Jmenuji se Lenka a je mi 37 let. Vždy jsem byla živé dítě a už tenkrát jsem tíhla ke sportu. Jako náctiletá jsem utíkala z domu a dostala se k drogám, které jsem přestala užívat posléze na 10 až 12 let. V té době, když jsem abstinovala, jsem se stala mámou dvou dětí. Svůj život jsem věnovala jim a jako samoživitelka samozřejmě i práci, abych je uživila. Byla jsem dost pracovně vytížena a postupem let i unavena.

Jednou se u mě zastavil známý a podal mi drogu jménem pervitin. Drogu jsem užila a začala jsem od té doby užívat drogy víkendově, kdy jsem měla alespoň pocit, že v tom shonu mám trochu času na sebe. Po půl roce se víkendové užívání stalo každodenním. Měla jsem nadále 2 práce a snažila se nadále starat o to, aby děti měly, co potřebují. Co jsem ale neviděla, je to, že narkoman nemůže být 100 procentním zaměstnancem ani dobrým rodičem.

Začaly se na mě lepit různé existence, kterým jsem poskytla drogu. Byla jsem odsouzena podmíněným trestem 1 rok na 4 roky za distribuci.

Postupem času jsem přišla o všechno. Hlavně jsem přišla o to nejdůležitější a to o rodinu. To mě úplně zlomilo. Nadále jsem byla uživatelem drog, ale přestala jsem páchat trestnou činnost. Děti si vzal do péče otec a mě bylo nařízeno soudem plnit vyživovací povinnost. Tu jsem ovšem nesplnila a byly mi uděleny prospěšné práce. Na ty jsem nenastoupila. Byla jsem zatčena a byl mi udělen rozsudek. Byla mě proměněna podmínka a do měsíce zaslán nástup do výkonu trestu do 3 pracovních dnů. Nastoupila jsem sama na vazbu do Hradce Králové. Po 2 měsících mě převezli eskortou do Světlé nad Sázavou. Tady jsem třetí měsíc. Zařadila jsem zde do programu zacházení sportovní aktivitu, kde si mě všimla paní vychovatelka, a navrhla mě u paní ředitelky na běh, který se bude konat 8. května v Praze. Byla jsem ráda a souhlasila jsem.

Sport mě baví. Beru to jako šanci nejenom si udržet dobrou kondici, ale zároveň po výstupu z trestu pokračovat ve sportování a už se nevracet venku k drogám. Vyměnit závislost za jinou závislost!“

Pamela

„V devíti letech jsem se poprvé dostala do diagnostického ústavu – za útěky z domova. Za dobré chování jsem se po 3 měsících dostala zpět k rodičům. Můj pobyt u rodičů netrval ale příliš dlouho, jelikož jsem utíkala dál i přes to, že mi byla dána šance být doma.

Mé chování v diagnostickém ústavu bylo problémové, a proto jsem se odtamtud dostala do dětského domova. V dětském domově jsem žila několik let. Mé chování to ale nezměnilo, až na jednu výjimku – s útěky jsem naprosto přestala, jelikož jsem dospěla k tomu, že tresty, které mi byly za ně dány, k ničemu nevedly. Měla jsem ale několik konfliktů s chovankyněmi, a proto jsem byla přemístěna do výchovného ústavu, kde jsem se za dobré chování dostala na tzv. dovolenku. A na jedné z nich jsem však spáchala loupežné přepadení, za které jsem byla ve věku 15 let odsouzena. Kriminál jsem ale nijak nepociťovala, protože jsem byla propuštěna po prezidentské amnestii.

Venku jsem ale vydržela pouhého půl roku a trestnou činnost jsem spáchala znovu. A následoval opět výkon trestu, kde si odpykávám čtyřletý trest, který mě ponaučil. Za 3 roky, které sedím, jsem si toho hodně uvědomila a vím, že délka tohoto trestu pro mě byla dosti ponaučitelná.

Až tady jsem přišla na to, že jsem svůj život žila špatně. Své dětství jsem si zkazila, ale je mi pouhých 20 let a vím, že vše ještě můžu změnit.

Začala jsem běhat, protože mě běhání baví. Od svých čtrnácti let jsem se tomu věnovala v dětském domově. Můj největší úspěch v tomto sportu byl, když jsem se v běhu mini maratonu umístila na 3. místě.

Mým cílem v běhání není vítězství, ale především se zúčastnit a dát do toho vše. Nezklamat a nevzdávat se. Chci dokázat nejen sobě, ale i těm, co nade mnou ještě nezlomili hůl, že si dokážu vážit této šance.

Celý můj život je jeden velký běh. Proto poběžím, jak nejlíp to umím.“

Vladimír

„Narodil jsem se v Brně v roce 1977. Prožil jsem nádherné dětství v harmonické, bezproblémové a finančně zajištěné rodině. Po maturitě jsem šel studovat ekonomii na MZLU v Brně. Po studiu jsem zkusil jak podnikání, tak práci na několika manažerských pozicích. V průběhu podnikání v realitách jsem napomohl k nelegálnímu prodeji nemovitostí. Byť jsem byl do té doby netrestaný, dostal jsem za pokus o podvod 6 a půl roku odnětí svobody a pokutu. Trest se mi zdál naprosto neadekvátní, a tak jsem se na poslední chvíli před nástupem rozhodl odjet do zahraničí. Odjel jsem do Afriky, konkrétně do Sierra Leone. V Africe jsem začal mít vážné zdravotní problémy, které vyvrcholily silnými záchvaty a diagnózou „tropická forma malárie“. V té době jsem si uvědomil, že nechci být psancem celý život a že se musím léčit. Před minulostí nelze utéct, rozhodl jsem vrátit, přestože jsem měl velký strach. O vězení jsem měl jen zkreslené představy z filmů.

Zatčen jsem byl ve Velké Británii, odkud mě přemístili do vězeňské nemocnice Praha – Pankrác, do karantény. V říjnu 2014 se znovu dostavily záchvaty, byl jsem léčen chininem a antibiotiky, ale parazit ve mně zůstal.

V současné době jsem ve výkonu trestu ve Věznici Kuřim a mám vykonanou zhruba třetinu trestu. Jsem rád, že zde mohu pracovat.

Vím, že po propuštění z výkonu trestu bude pro mne složité se pracovně solidně uplatnit, protože, i když mám vysokou školu ekonomickou, ve svém oboru jsem selhal a dopustil se trestné činnosti.

Tímto symbolickým během chci podpořit snahu Ministerstva spravedlnosti ČR a Vězeňské služby ČR ke zlepšení uplatnění vězňů ve společnosti, neboť ze svých zahraničních zkušeností mohu říci, že v ČR je těch šancí pro nás méně než jinde.“

Milan

„Jmenuji se Milan a je mi 35 let. V současné době jsem již 9 měsíců z výkonu trestu, kde můj pobyt trval 4,5 roku.

Svůj předešlý život bych hodnotil jako perfektní. Fungující manželství, dobrá práce a vše, co k tomu patří. V roce 2006 však v mém životě nastal velký zvrat. Úmrtí narozeného syna a tím vše začalo. Následoval rozvod, totální apatie vůči všemu a cesta do Prahy, kde začala má trestní minulost…

Do výkonu trestu jsem nastoupil v roce 2010. Po půl roce mě převezli do Věznice Vinařice. Ze začátku to byla šílená představa. Žádné vyhlídky, nejistota, zoufalství…. V kriminále bez práce se dá jen těžko přežít. Netrvalo ani rok a dostal jsem možnost rekvalifikačního kurzu „operátor call centra“ a následně i pracovat v rámci výkonu trestu jako operátor u společnosti A-Giga. Od tohoto okamžiku byl celý trest hned jednodušší. Nemusíte se na nikoho spoléhat, otravovat rodinu a nechat ji platit, a to doslova, za vlastní chybu. Máte takovou svou malou jistotu a hlavně vám to uhradí i dluhy. Pokud žádné nemáte, budete mít alespoň základ po propuštění.

A-Giga je společnost, která pracuje i s propuštěnými vězni. I mě hned po podmínečném propuštění umožnila okamžitý nástup do práce s možností ubytování, což je dobrý start do začátku, když člověk začíná od nuly. A-Giga není jen práce. Je to lidský přístup bez předsudků.

V současné době mám vlastní byt, partnerku a spokojený život. Stále pracuji u A-Giga. A jim děkuji za nový start.“

Petr

„Narodil jsem se v roce 1984 v Mělníku a bydleli jsme v Neratovicích, to je nedaleko. Jako malý kluk jsem chodil s tátou každý den do dílny, měl tam úterky a čtvrtky modelářské kroužky, což mě moc nebralo, spíš mě zajímala auta a vše kolem. Na základní školu jsem chodil v Neratovicích, takže jsem to měl blízko a byl pořád pod dohledem – ne, že by mi to vadilo, ale mamka byla přísná a táta, ten mi povolil skoro všechno.

Šel jsem na střední školu obor Diagnostika silničních motorových vozidel v Praze. A tam to všechno začalo, partička, „hulení“, kokain, perník. A pak už jsem ani moc nechodil do školy, ale pořád jsem to zvládal a dokončil jsem ji úspěšně! Poté jsem si udělal řidičák a začal jezdit, jenže drogy u mě pořád hrály velkou roli, začal jsem s nimi obchodovat. Pořád jsem byl na cestách, měl velké výdaje, normální prací se to nedalo utáhnout a hlavně jsem v práci vždycky vydržel tak čtvrt roku a buď jsem skončil anebo mě vyhodili, vždycky jsem si to zkazil sám svoji vinou a hlavně jsem se nechal ovlivňovat partou tam u nás v Neratovicích. Bylo to strašně pohodlné nic nedělat, jen jezdit autem, prodávat drogy a užívat si. Strašně mě tam kazili lidi a drogy, musel jsem to mít a nedokázal se toho vzdát, byl jsem závislý na pervitinu. 10 let jsem ho užíval a myslel si, že mám vše pod kontrolou. Rodina mě nezajímala, člověk je mimo a snaží se vydělat peníze – hlavně, aby měl na dávku a mohl fungovat.

Někde jsem musel peníze brát, byl jsem závislý. Po nocích jsme páchali trestnou činnost, abychom mohli fungovat, znáte to, benzín, cigarety, automaty, výdaje byly prostě velké.

Párkrát mě chytli policajti a pořád jim nešlo do hlavy, když nepracuju, kde beru peníze, dlouho nás sledovali. Pak jsem si zase myslel, že nás nesledují, a pak už mi to bylo také jedno. Nerad na to vzpomínám, už si to ani nepamatuju nebo spíš nechci pamatovat, ale je to pravda, byla to opravdu hrůza.

Kolikrát jsem byl zadržený a pak mě zase pustili, ale všechno se mi to sčítalo a pokuty za auto, ty jsem ani nepočítal, a nějaké zdravotní pojištění, to mě vůbec nezajímalo, máte všechno „na háku“ a nic neřešíte.

Pamatuju si, jak mě táta v dílně několikrát varoval a říkal mi, ať si dávám pozor a vykašlu se na to, že už to přeháním a že bych měl jít někam do práce, jenže já si jel pořád tu svoji.

Trestná činnost se hromadila a tehdy mě poprvé zavřeli, na 9 měsíců, ale asi to bylo málo, protože jsem se vrátil zpět do Neratovic a za 3 měsíce jsem v tom už lítal znovu, nedalo se to kočírovat. Jenže v tu dobu jsem si neuvědomoval, co mi to způsobuje. Venku jsem vydržel 9 měsíců, to byl rok 2010, přesně 21. září mě zavřeli na vazbu.

U soudu jsem pak dostal 28 měsíců a to už jsem měl spoustu času na přemýšlení. Kriminál byl hnusný, vůbec mě to tam nebavilo, byl jsem na Pankráci a pak mě převezli do Vinařic. Chtěl jsem něco dělat se svojí závislostí nebo hlavně spíš něco dělat, ale tam se toho moc dělat nedá.

Nastěhoval jsem se na oddíl pro násilné trestné činy s výukou terapeutického programu, což mě bavilo, pořád byl nějaký program, ráno sezení se skupinou a v poledne do práce, anebo obráceně, na oddíle bylo tak 30 lidí a z toho většina chodila do práce.

Pamatuju si, jak jsem nastoupil na pracoviště. Postupem času mi to začalo jít a nemohl jsem bez práce být, byla to úžasná příležitost a hlavně vám neskutečně utíkal trest, dělal jsem proto vše a v kriminále jsem žil jenom A-Gigou. Měl jsem hodně energie, pořád mě bavilo mluvit, takže jsem patřil mezi nejlepší operátory. Celkově se mi to vrylo do hlavy a nic jiného jsem neřešil než jenom práci.

S rodiči jsem v kontaktu nebyl, vůbec mi nepsali a ani já jim, neměl jsem ani jednu návštěvu. Postupem času jsem přišel k rozumu a řekl si, že tohle je čas na to si uvědomit, co vůbec bude dál. Napsal jsem domů a na dopis jsem čekal asi dva měsíce, potom mi napsal táta, že mamka o mně nechce vůbec slyšet.

Pořád jsem psal, že se změním, že mám práci. Hodně mi v tom pomohl Pepa Hrubý a samozřejmě práce, byl jsem strašně motivovaný, ale věděl jsem, že domů se vrátit nesmím. Jak se dostanu do Neratovic, budu v tom zase lítat, bál jsem se toho a věděl jsem, že budu muset vyměnit bydliště, ale bez pomoci A-Gigy bych to nezvládl.

Měl jsem těsně před výstupem a do toho ještě přišla amnestie v roce 2013. Najednou jsem měl jít ven, Pepa Hrubý s paní Hrubou mi řekli, že se otvírá pobočka v Lounech a že mě tam po výkonu trestu vezmou – byla to jediná šance, jak se z toho dostat ven a nevrátit se zpátky do Neratovic.

Byla to pro mě velká příležitost. Není jednoduché se po výkonu trestu zařadit mezi normální lidi a začít normálně fungovat a ještě k tomu mít práci – nikde vás nevezmou a většina lidí končí znovu zpátky v kriminále.

Věděl jsem, že mám práci, nic víc mě nezajímalo, rodiče mi pomohli, ale nevěřili mi, musel jsem to dokázat sám a nejen řečmi. Byla to obrovská příležitost, která mi změnila život, věděl jsem, že pokud se nezměním teď, tak už pak nikdy.
Práce je pro mě všechno, neumím si bez ní život už představit, je to součást mého života a můžu říct, že kdybych se nedostal do kriminálu, nikdy by mě nenapadlo, že budu tuto práci dělat.

Jenže postupem času na svobodě mě začínala dohánět minulost – dluhy. Abych se mohl zařadit do běžného života, musel jsem přijmout i tuhle skutečnost, strašně moc mi v tom pomohla firma, protože mi se vším tím pomáhala a všechno se mnou řešila, já se tomu postavil čelem, protože jsou to lidi, kterým důvěřuju.

Zpočátku jsem bydlel na ubytovně, přesně rok a půl, chodil jsem do práce a na víkendy jsem jezdil za rodiči, kteří teď vědí, že jsem v pořádku. Mám práci, která mě baví, a rodiče to vidí, věří mi, získal jsem zase jejich důvěru.
Strašně si toho vážím a vím, že bez pomocí druhých, hlavně firmy, bych se na vlastní nohy nepostavil a skončil bych zase v kriminále.

Teď už bydlím v podnájmu a mám svůj klid, dluhy budu mít už skoro zaplacené, drogy mi nic neříkají, bydliště jsem vyměnil, s rodiči jsem za dobře. Třetím rokem jsem na svobodě, zaměstnaný a žiju spořádaným životem jako každý smrtelník.“