YRR - příběhy odsouzených
Životní příběhy odsouzených trénujících na Yellow Ribbon Run

YRR - příběhy odsouzených<br /><span>Životní příběhy odsouzených trénujících na Yellow Ribbon Run</span>

27.1.2016 8:05

SVĚTLÁ NAD SÁZAVOU 27. ledna (VS ČR) – Momentálně je jejich „domovem“ věznice. Důvody, které je svedly až za mez zákona, jsou různé. Uvědomují si, že jedním ze základních předpokladů, jak za tuto mez po propuštění z výkonu trestu již nikdy nevstoupit, je mít práci. Tři ženy ze Světlé nad Sázavou a jeden muž z Kuřimi trénují na Yellow Ribbon Run. Jako členové štafet se žlutou stužkou chtějí zbořit předsudky – upozornit veřejnost na to, že i přes záznam v rejstříku trestů mohou být dobrými zaměstnanci…

Sandra
„Vyrůstala jsem v úplné rodině, i když otec v mých čtyřech letech od nás odešel, neztratila jsem s ním kontakt do jeho smrti, způsobenou dopravní nehodou. Do této doby jsem ve škole prospívala s vyznamenáním a patřila mezi nejlepší žáky. Ekonomická situace naší rodiny byla dobrá. Mohla jsem navštěvovat kroužek zpěvu, instrumentálu, tance, paličkování aj. Smrt otce mě velice zasáhla a nedokázala jsem se s ní vyrovnat. Ztratila jsem chuť žít a jediné, co mou bolest utišilo, bylo sebepoškozování. Začala jsem kouřit. Maminka nám chtěla dopřát psa a zahradu, tak přistoupila na prodej bytu. Při prodeji maminka naletěla podvodnici a přišli jsme o byt, nábytek, ale i o veškeré úspory. Skončili jsme v podnájmu a vystřídali jich celkem šestnáct – a důvod? Peníze. Zjistila jsem, jaké to je topit na Vánoce plynovou troubou, protože nám odpojili elektriku. Jaké to je nemít možnost otevřít okna, protože podnájem byl natolik levný, že okna byla trvale zalepena…
První ročník střední školy obchodní jsem dokončila a odešla za prací. Nenáviděla jsem chudobu. Potkala jsem kluka, zamilovala se a odešla z práce i z domova, abych s ním ze žárlivosti mohla trávit 24 hodin denně. Oba jsme byli chudí, ale z milujících rodin a toužili jsme po bohatství. To nás svedlo za hranice zákona. A čím víc jsme měli, tím víc jsme chtěli. Následovaly nekonečné výslechy, obvinění, vzetí do vazby a rozsudek, na který jsem se odvolala. Byla jsem po devíti měsících propuštěna na svobodu, do rozhodnutí odvolacího soudu. Našla jsem si práci, přítele, ze své iniciativy jsem navštěvovala probační službu, hradila jsem škodu, omluvila se poškozeným a trávila čas se svými nejbližšími. Jsem vděčná, že jsem mohla být doma, když mi umírala babička a přítelovi otec.
Nastal soud, kde jsem dostala nástup do výkonu trestu. Nastoupila jsem.
Nyní jsem ve výkonu trestu třetím rokem, přestala jsem kouřit, sportuji, letos ukončuji studium a již mám jiný žebříček hodnot, kde nejcennější je to, co si za peníze stejně nekoupím.
Podobný osud může potkat kohokoliv. Ať je to člověk z ulice, z výchovného ústavu nebo z úplné fungující rodiny.
…Jizvy na mé ruce jsou znakem mé slabosti, tetování mé nerozvážnosti, páchání mé hlouposti, běh mé vytrvalosti a tento příběh mé otevřenosti…“

Lenka
„Jmenuji se Lenka a je mi 37 let. Vždy jsem byla živé dítě a už tenkrát jsem tíhla ke sportu. Jako náctiletá jsem utíkala z domu a dostala se k drogám, které jsem přestala užívat posléze na 10 až 12 let. V té době, když jsem abstinovala, jsem se stala mámou dvou dětí. Svůj život jsem věnovala jim a jako samoživitelka samozřejmě i práci, abych je uživila. Byla jsem dost pracovně vytížena a postupem let i unavena.
Jednou se u mě zastavil známý a podal mi drogu jménem pervitin. Drogu jsem užila a začala jsem od té doby užívat drogy víkendově, kdy jsem měla alespoň pocit, že v tom shonu mám trochu času na sebe. Po půl roce se víkendové užívání stalo každodenním. Měla jsem nadále 2 práce a snažila se nadále starat o to, aby děti měly, co potřebují. Co jsem ale neviděla, je to, že narkoman nemůže být 100 procentním zaměstnancem ani dobrým rodičem.
Začaly se na mě lepit různé existence, kterým jsem poskytla drogu. Byla jsem odsouzena podmíněným trestem 1 rok na 4 roky za distribuci.
Postupem času jsem přišla o všechno. Hlavně jsem přišla o to nejdůležitější a to o rodinu. To mě úplně zlomilo. Nadále jsem byla uživatelem drog, ale přestala jsem páchat trestnou činnost. Děti si vzal do péče otec a mě bylo nařízeno soudem plnit vyživovací povinnost. Tu jsem ovšem nesplnila a byly mi uděleny prospěšné práce. Na ty jsem nenastoupila. Byla jsem zatčena a byl mi udělen rozsudek. Byla mě proměněna podmínka a do měsíce zaslán nástup do výkonu trestu do 3 pracovních dnů. Nastoupila jsem sama na vazbu do Hradce Králové. Po 2 měsících mě převezli eskortou do Světlé nad Sázavou. Tady jsem třetí měsíc. Zařadila jsem zde do programu zacházení sportovní aktivitu, kde si mě všimla paní vychovatelka, a navrhla mě u paní ředitelky na běh, který se bude konat 8. května v Praze. Byla jsem ráda a souhlasila jsem.
Sport mě baví. Beru to jako šanci nejenom si udržet dobrou kondici, ale zároveň po výstupu z trestu pokračovat ve sportování a už se nevracet venku k drogám. Vyměnit závislost za jinou závislost!“

Pamela
„V devíti letech jsem se poprvé dostala do diagnostického ústavu – za útěky z domova. Za dobré chování jsem se po 3 měsících dostala zpět k rodičům. Můj pobyt u rodičů netrval ale příliš dlouho, jelikož jsem utíkala dál i přes to, že mi byla dána šance být doma.
Mé chování v diagnostickém ústavu bylo problémové, a proto jsem se odtamtud dostala do dětského domova. V dětském domově jsem žila několik let. Mé chování to ale nezměnilo, až na jednu výjimku – s útěky jsem naprosto přestala, jelikož jsem dospěla k tomu, že tresty, které mi byly za ně dány, k ničemu nevedly. Měla jsem ale několik konfliktů s chovankyněmi, a proto jsem byla přemístěna do výchovného ústavu, kde jsem se za dobré chování dostala na tzv. dovolenku. A na jedné z nich jsem však spáchala loupežné přepadení, za které jsem byla ve věku 15 let odsouzena. Kriminál jsem ale nijak nepociťovala, protože jsem byla propuštěna po prezidentské amnestii.
Venku jsem ale vydržela pouhého půl roku a trestnou činnost jsem spáchala znovu. A následoval opět výkon trestu, kde si odpykávám čtyřletý trest, který mě ponaučil. Za 3 roky, které sedím, jsem si toho hodně uvědomila a vím, že délka tohoto trestu pro mě byla dosti ponaučitelná.
Až tady jsem přišla na to, že jsem svůj život žila špatně. Své dětství jsem si zkazila, ale je mi pouhých 20 let a vím, že vše ještě můžu změnit.
Začala jsem běhat, protože mě běhání baví. Od svých čtrnácti let jsem se tomu věnovala v dětském domově. Můj největší úspěch v tomto sportu byl, když jsem se v běhu mini maratonu umístila na 3. místě.
Mým cílem v běhání není vítězství, ale především se zúčastnit a dát do toho vše. Nezklamat a nevzdávat se. Chci dokázat nejen sobě, ale i těm, co nade mnou ještě nezlomili hůl, že si dokážu vážit této šance.
Celý můj život je jeden velký běh. Proto poběžím, jak nejlíp to umím.“

Vladimír
„Narodil jsem se v Brně v roce 1977. Prožil jsem nádherné dětství v harmonické, bezproblémové a finančně zajištěné rodině. Po maturitě jsem šel studovat ekonomii na MZLU v Brně. Po studiu jsem zkusil jak podnikání, tak práci na několika manažerských pozicích. V průběhu podnikání v realitách jsem napomohl k nelegálnímu prodeji nemovitostí. Byť jsem byl do té doby netrestaný, dostal jsem za pokus o podvod 6 a půl roku odnětí svobody a pokutu. Trest se mi zdál naprosto neadekvátní, a tak jsem se na poslední chvíli před nástupem rozhodl odjet do zahraničí. Odjel jsem do Afriky, konkrétně do Sierra Leone. V Africe jsem začal mít vážné zdravotní problémy, které vyvrcholily silnými záchvaty a diagnózou „tropická forma malárie“. V té době jsem si uvědomil, že nechci být psancem celý život a že se musím léčit. Před minulostí nelze utéct, rozhodl jsem vrátit, přestože jsem měl velký strach. O vězení jsem měl jen zkreslené představy z filmů. Zatčen jsem byl ve Velké Británii, odkud mě přemístili do vězeňské nemocnice Praha – Pankrác, do karantény. V říjnu 2014 se znovu dostavily záchvaty, byl jsem léčen chininem a antibiotiky, ale parazit ve mně zůstal.
V současné době jsem ve výkonu trestu ve Věznici Kuřim a mám vykonanou zhruba třetinu trestu. Jsem rád, že zde mohu pracovat.
Vím, že po propuštění z výkonu trestu bude pro mne složité se pracovně solidně uplatnit, protože, i když mám vysokou školu ekonomickou, ve svém oboru jsem selhal a dopustil se trestné činnosti.
Tímto symbolickým během chci podpořit snahu Ministerstva spravedlnosti ČR a Vězeňské služby ČR ke zlepšení uplatnění vězňů ve společnosti, neboť ze svých zahraničních zkušeností mohu říci, že v ČR je těch šancí pro nás méně než jinde.“